Dáma se psy - na první pohled nevinná přezdívka, za kterou se však ve skutečnosti skrývá skutečné zlo. Juana Bormann byla surovou dozorkyní v nacistických koncentračních táborech, která své čtyřnohé miláčky vycvičila k útokům na bezbranné vězně.
Narodila se 10. září 1893 a kolem jejího jména panují nejasnosti. Některé zdroje uvádějí křestní jméno Johanna, častěji se však udává Juana (nebo Juanna, pozn. red.) podle údajů na úmrtním listu. Během své zločinecké kariéry prošla řadou koncentračních táborů.
Pobožná vražedkyně
Juana Bormann byla údajně silně nábožensky založena – než vstoupila do SS, vykonala prý misionářskou pouť. Podle obhajoby pronesené před soudem se v roce 1938 připojila k SS jen kvůli tomu, že třela bídu s nouzí a potřebovala peníze. To byl prý jediný důvod, proč skončila v koncentračním táboře Lichtenburg v Sasku. Protentokrát ještě jako civilní zaměstnankyně v kuchyni...
Život v koncentračním táboře se Juaně velmi zamlouval a rychle stoupala na kariérním žebříčku. Hned v prvním válečném roce byla pověřena dohledem nad nově vybudovaným ženským pracovním táborem v Ravensbrücku nedaleko Berlína. V březnu 1942 se pak stala dozorkyní v Osvětimi.
Dáma se psy
Její menší postava a krutá povaha jí vynesly přezdívku Lasička. Proslula však spíše svojí druhou přezdívkou – Dáma se psy. To kvůli své zálibě, která ji očividně vzrušovala, totiž vypouštění svých psích miláčků na bezbranné vězně. Do tábora si pro tento účel přivedla vlkodava a německé ovčáky.
Vězně bila, ty nemocné nechávala dělat náročná fyzická cvičení, aby rychleji zemřeli. Nechvalně známého doktora Mengeleho dokonce upozorňovala na ty, kteří si podle ní zaslouží smrt nebo zvrácený lékařský experiment.
Na popravu přikulhala
Nacistický koncentrační tábor Osvětim však nebyl její poslední štací, prošla i pomocným táborem v Hindenburgu (dnes polské město Zabrze), v lednu 1945 pak na dva měsíce zakotvila tam, kde válku zahájila, tedy v Ravensbrücku. V polovině dubna 1945 pak byla zatčena v Bergen-Belsenu poté, co sem o měsíc dříve přišla.
Ve svém posledním táboře působila společně s Irmou Grese a Josefem Kramerem, se kterými se znovu potkala při belsenském procesu. Během něj vyšlo najevo, že pomáhala při selekci a u pokusů doktora Mengeleho dokonce přímo asistovala. Mučení a vraždy vězňů, stejně jako spolupráci s Mengelem na jeho experimentech, však urputně popírala. Vězně prý jen „vychovávala“.
O jejím svědomí nejlépe vypovídá prohlášení před soudem, když hájila zajišťování potravy pro prasata, zatímco vězni umírali hlady – prý to bylo normální, protože prasata byla užitečná tím, že dávala jídlo…
Byla odsouzena k trestu smrti a 13. prosince 1945, tedy ve stejný den jako Irma Grese, také popravena. Podle kata Alberta Pierrepointa se na popraviště přibelhala chodbou a vypadala stará a ztrhaná...