Facebook
Instagram
"Děti se nemlátí." To je heslo druhého únorového hosta Báry Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu, kterého moderátorka zpovídala v rámci tématu Škoda facky, která padne. Herečka Veronika Arichteva (37) přistupuje k výchově tříletého syna Luky s respektem. Vyznává totiž tzv. "respektující výchovu", do níž facky ani jiné prostředky násilí rozhodně nepatří.
V rámci tématu Škoda facky, která padne už Bára zpovídala sympatickou Theu, kterou deset let fyzicky i psychicky týral otčím. Nyní si do studia pozvala Veroniku Arichtevu, která na svého syna vztáhla ruku jen jednou jedinkrát a dodnes si to vyčítá. "Syna jsem uhodila pyžamem a jemu zůstaly na p*deli takové ty cvočky. Byl mu asi rok a půl a musím říct, že od té doby jsem to neudělala. A jsem pevně přesvědčená, že ta ruka mi už neulítne. Protože pohled toho mého dítěte, tak malého, byl natolik strašný, že ho mám dodneška před očima," zahajuje otevřený rozhovor známá herečka.
Veronika je zastánkyní vcelku moderního trendu respektující výchovy. Rodiče v jeho rámci beru ohledy na názor dítěte, nebojí se vyjadřovat a pojmenovávat pocity svoje ani jeho, nechávají dětem prostor k sebevyjádření a snaží se eliminovat fyzické tresty, které jsou podle jejich názoru pouze prostředkem k vybití vzteku rodiče. Jak se herečce daří obejít se ve výchově bez facek a zvládat krizové situace, které potkají každého rodiče?
Veronika Arichteva o respektující výchově syna
Verčo, jde to i bez facek? Většina české společnosti si podle průzkumů myslí, že ne.
Já si myslím, že jo. Nebo myslím... troufám si říct, že to vím, ač jsou mému synovi teprve tři roky. Za tu dobu jsem ale zažila hodně vypjatých situací, kdy mi opravdu stříkaly nervy. A vždycky jsem se udržela. Kromě jedinkrát, kdy jsem syna uhodila pyžamem a jemu zůstaly na p*deli takové ty cvočky. Byl mu asi rok a půl a musím říct, že od té doby jsem to neudělala. A jsem pevně přesvědčená, že ta ruka mi už neulítne. Protože pohled toho mého dítěte, tak malého... Já jsem pro něj ta maminka, to bezpečí a všechno, a teď jsem mu způsobila bolest. Ten jeho pohled byl tak strašný, že ho mám dodneška před očima.
Máš nějakou radu, jestli se mají lidé zastavit a udělat si žebříček hodnot, co je pro ně důležité, a najít si čas na respektující výchovu dětí, protože je přeci jen trošku časově náročnější?
Ono je to hrozně těžké v tom, že já mám partnera - nebo manžela. Pracujeme oba. Ani jeden z nás nemáme práci každý den "od-do". Ale zase musím na svoji obhajobu říct, že opravdu máme, nebo měli jsme, docela náročné období s tím domem, co jsme stavěli. Já chodila každý den spát ve dvě ráno a v sedm, v půl sedmé jsem vstávala. Že to není o tom, že nepracuji každý den, tak tím pádem mám víc času. Já myslím, že toho času taky moc nemám. Ale já si uvědomila, že můj syn je pro mě v životě to nejdůležitější a že ten čas si na něj musím najít.
A teď tu nechci mluvit jako nějaká dokonalá matka - vůbec tomu tak není! Mám spoustu chvil, kdy mi opravdu cákají nervy a brečím doma do polštáře a říkám si: "Sakra, to nezvládnu!" Ale pak se podívám na to dítě - a hlavně vidím ty jeho posuny! A to je za mě nejvíc. I to, že mi třeba lidi - cizí lidi - na instáči napíšou: "Ježišmarjá, to je tak krásné koukat na vývoj toho vašeho dítěte. Jak v těch třech letech jedná a chová se!" Tak takové věci mě pohání kupředu. A pak já hrozně ráda všechno studuji. Mně strašně pomáhá si o tom číst knížky. Můžu třeba doporučit Respektovat a být respektován. Nebo podcasty, třeba 13 hříchů rodičovství, co dělá Martin Zikmund. To je prostě skvělé! A různé profily na Instagramu. Tím, že neustále sbírám informace a furt si je připomínám, tak mě to drží v nějaké rovině dělat ty blbé věci čím dál míň. Že se mi vždycky jakoby "zastaví ruka". Ale třeba ten řev! Kolikrát už bych zařvala a bouchla, ale pak se snažím zklidnit. Hrozně mi pomáhá se nadechnout.
To ti fakt pomáhá? To mě zajímá...
Pomáhá mi se zhluboka nadechnout. Zastavit se a třeba čtyřikrát se nadechnout. Může to znít úplně debilně, ale jde to. Nebo odejít z místnosti. Musím tedy říct, že poprvé, když jsem tohleto udělala, protože mě můj syn strašně vytočil, jsem na něj strašně zařvala a pak si říkala: "Ne, musíš se uklidnit!" Tak jsem šla do jiné místnosti, do koupelny. A jak jsem v tom byla, tak jsem třikrát práskla dveřmi. No a můj syn, jak jsem vyšla, tak na mě koukal a pak říká: "Maminko, je všechno v pohodě?" Tak říkám: "Jo, teď už jo!" Oba jsme se zklidnili. Pak jsme si o tom promluvili. A asi týden nato se na mě Luka naštval, šel do koupelny a třikrát bouchnul dveřmi. A já si říkala: "Do prčic! Tak to jsem úplně nechtěla!" Takže teď mi třeba pomáhá říct: "Luko, promiň. Potřebuju být chvilku sama. Jdu do koupelny."
Takže vysvětlit si to, omluvit se...
Ono to je hrozně těžké. V té situaci, kdy je člověk strašně naštvaný a nejradši by... Je to strašně těžké!
Je to dobrá rada ale!
Lepší než zařvat nebo bouchnout je dát si ten čas. A já tam pak třeba, když jdu do ložnice, kopnu do postele nebo něco. Protože my to ze sebe potřebujeme dostat. Proto si myslím, že lidé bijí svoje děti. To není proto, že by si řekli: "Tak já ti dám a to tě srovná!", ale potřebují si ulevit! Ovšem to je jediné, co se stane - oni si uleví. Tomu dítěti to nijak nepomůže.
Veronika Arichteva o synových záchvatech vzteku
Tak teď jsme probraly téma Co když tobě tečou nervy. Ale co když tečou nervy Lukovi? Co když to dítě má takový ten brutální záchvat někde na ulici mezi lidmi? Teď ti lidé koukají a říkají si: "Jéžiš, ona ho nijak nezpacifikuje!" Ty vyznáváš respektující výchovu... Co s tím? S takovou krizovou situací?
Já nejsem psycholog, asi je na to spousta jiných metod. Ale co mně se nejvíc osvědčilo, je nedělat nic. Pokud to je někde na ulici mezi auty, tak ho tam samozřejmě nenechám ležet, ale pokud to je nějaké bezpečné místo... Mně nikdy nepomohlo, že bych mu v tu chvíli něco vysvětlovala. Když má hysterák nebo je strašně naštvaný, že bych mu začala tu situaci vysvětlovat. Já ho třeba jenom obejmu, což mnohdy ani nechce, nebo mu jenom řeknu, že jsem tady a že až bude potřebovat, tak ať za mnou přijde. A postavím se o dva tři metry dál. Nebo když se to stane doma, tak mu řeknu: "Luko, jdu do kuchyně. Když budeš potřebovat, jsem tam!"
A když se to stane na ulici, je zase na tobě, aby ses obrnila vůči pohledům ostatních lidí...
Lidi mě nezajímají. Mně jde o to, co moje dítě... Možná to dělám špatně, nevím. Možná by mi nějaký psycholog řekl: "Vy jste se úplně zbláznila, paní Veroniko." Ale mně to funguje. Vždycky - a netrvalo to třeba ani minutu - se stalo, že Luka přišel, objal mě, pak třeba ještě plakal nebo už se uklidnil a pak jsme si o tom normálně promluvili. My s Lukou furt mluvíme, furt mu něco vysvětlujeme. A hodně posloucháme jeho. A taky jsem se setkala s názorem, proč mu to vysvětlujeme, že tomu nerozumí. Já jsem přesvědčená, že dítě rozumí, i když je mu půl roku. Nerozumí každému slovu, ale rozumí intonaci, pohledu...
Prostě mu něco předáváš!
Přesně tak! A nám se to strašně osvědčilo a Luka o svých problémech a pocitech dokáže mluvit. A musím říct, že to agresivní nebo to vztekací období se zlomilo ve chvíli, kdy začal mluvit a začal se dobře vyjadřovat. Že už dokázal vyjádřit svoje pocity.
Respektující výchova je nejen bez facek, bez křiku, ale nedávají se ani ultimáta. Máš nějaké rady, jak nahradit taková ta slova neřvi, nevztekej se? Nebo odpověď na to, když se dítě zeptá proč - "Protože jsem to řekla!" To mu asi moc neřekne. Tak jak nahradit tyhle jednoduché příkazy?
Já samozřejmě všechny tyhle věty znám z dětství. Je pro mě často těžké říct to jinak, protože člověk to má zakódované. Ale snažíme se. Když moje dítě chce řvát, tak řve. Má k tomu důvod. Nám rodičům kolikrát přijde, že nechápeme, proč to dítě řve. My to ale ani nemusíme pochopit. Prostě řve - něco se mu nelíbí, není v pohodě. Tak to berme. Já kolikrát taky mám den úplně na p*d a neumím si představit, že za mnou přijde Bisi a řekne: "Ježišmarjá, proč jsi nepříjemná jak p*del? Tak se uklidni, ne!? Co tady řveš?" Tohleto nikomu nepomůže. Mně naopak pomůže, když Bisi vidí, že jsem naštvaná nebo nejsem v pohodě, a jenom mě obejme. Beze slov. Jenom mi dá najevo: "Já jsem tady, nejsi na to sama." A takhle se snažíme přistupovat i k Lukovi.
Jak Veronika Arichteva nastavuje synovi hranice
Respektující výchova také neznamená, že dítě necháme růst jak dříví v lese, ale že se nastavují hranice. A ty jsou hrozně důležité... Jak nastavuješ hranice malému dítěti?
Jo, to je pravda. Já se strašně často setkávám s tím, že si to lidé z té druhé strany pletou s benevolentní výchovou. A pak chápu, že si myslí, že z dítěte vyroste parchant, který si bude dělat, co chce. To není pravda. V respektující výchově jsou strašně důležité hranice. Jenom se nenastavují strachem z bití nebo strachem z rodičů a nějakými ultimáty. My se to snažíme nastavovat tak, že když se řekne "NE", tak je to "NE". Přičemž my to "NE" zdůvodníme. A snažíme se, aby to dítě pochopilo. Stejně tak my respektujeme jeho "NE". Protože je nesmírně důležité, aby dítě umělo říkat "NE". Já ve svých 37 letech se to teprve učím. Myslím si, že kdybych to uměla dřív, možná by se mi žilo líp, protože bych neměla takový ten pocit, že tohle bych měla udělat, to musím udělat, protože se to ode mě očekává.
Prostě se jasně vymezit.
Pro děti je strašně důležité se naučit říkat "NE" i kvůli sexuálnímu zneužití. Aby si uměly stát za svým nebo se někomu vzepřít, což je v pořádku.
O čem ještě promluvila Veronika Arichteva v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- S jakými reakcemi na výchovu syna se setkává
- Proč se v české společnosti stále považuje bití dětí za běžnou součást výchovy
- Jak se k její výchově staví manžel, režisér Biser Arichtev
Další podoby herečky Veroniky Arichtevy najdete v galerii.
Související články
