Vlasta (45): Po narození dcery mě manžel totálně zazdil. Nejhorší je, že se časem začal špatně chovat i k ní

S manželem jsme dlouho čekali na dítě. Dvakrát jsem potratila a měla jsem potíže s otěhotněním. Nakonec se to podařilo ve chvíli, kdy už jsme ztráceli naději. Narodila se Viktorie – její jméno mělo symbolizovat vítězství. Vítězství naší lásky nad nepřízní osudu.

Mohlo by Vás zajímat:

Miriam (49): Lituji, že jsem si ho vzala. Udělal ze mě služku a ženu bez názoru

Tátu jsem nikdy nepoznala

Od té chvíle pro mého manžela přestalo existovat všechno ostatní, středobodem jeho vesmíru se stala dcera. Není to zvláštní? Obvykle to bývá tak, že muži si připadají odstrčení, protože žena se ponoří do péče o dítě. U nás to bylo naopak. To já jsem se cítila odstrčená.

Když jsem ale viděla, jak si spolu úžasně hrají a jak se malé rozzáří oči pokaždé, když se táta vrátí z práce a vymyslí pro ni novou hru, styděla jsem se za svou sobeckost. Tak dlouho jsme čekali na naši holčičku! Není divu, že se do Viktorie úplně zbláznil. Přesto jsem v hloubi duše cítila, že to vůči mně není fér.

Trápilo mě to, protože jsem si uvědomovala, že můj pohled může být zkreslený. Možná jsem nedokázala správně posoudit vztah otec–dcera. Moje máma mě totiž vychovávala sama. Otec nás opustil, když jsem byla ještě maličká, takže jsem ho nikdy nepoznala. Pravděpodobně jsem si v sobě nesla touhu po otcovské figuře a mohla jsem pociťovat jistou žárlivost. Žárlivost na výjimečný vztah mezi Viktorií a jejím tátou, který mně samotné byl odepřen...

Mohlo by Vás zajímat:

Běla (65): Můj manžel se v důchodu stal klaunem na sociálních sítích. On je spokojený, ale sousedé se nám smějí

Manžel neustále kontroloval naši dceru

Čas plynul, ale nic se neměnilo. Viktorie dospívala a můj muž to zřejmě neviděl. I když jí bylo patnáct, stále v ní viděl „malou princeznu“. Všude ji sledoval. Klidně vešel do jejího pokoje bez zaklepání, aby se ujistil, že je vše v pořádku, nebo zda náhodou nesleduje na internetu něco zakázaného.

Viktorii to vadilo, ale nedokázala mu říct, aby respektoval její soukromí. Když jsem konečně manžela upozornila, že by to měl změnit, pohlédl na mě, jako bych se zbláznila. „Neděláš z toho drama?“ zamumlal.

Jindy zase nedovolil dceři jít na oslavu ke kamarádce. „Budou tam i dospělí?“ chtěl vědět.

„Jo, kamarádčina sestra,“ odpověděla.

Jen se ušklíbl. „Jsi na takové akce moc mladá,“ pronesl.

„Tati, už nejsem malé dítě,“ namítla Viktorie.

„Ale jsi,“ dodal a tím ukončil diskusi.

Jako jedinou z celé třídy ji rodiče (přesněji otec) na tu oslavu nepustili. Týden se tvářila nevrle, a co hůř, zlobila se i na mě – protože jsem mlčela.

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (32): Můj manžel toužil po dítěti. Teď ale tvrdí, že výměna plenek je pro muže ponižující

Manžel se choval pitomě

Na manželovy narozeniny k nám přišlo několik známých. Chtěl se pochlubit Viktorií, vyzdvihoval její šachové i matematické úspěchy, objímal ji a téměř ji přinutil, aby si mu sedla na klín. „Moje malá holčička si vedla skvěle, že?“ chlubil se.

Viděla jsem, že dceři je to nepříjemné a snaží se nenápadně vykroutit z jeho objetí. Shodila při tom ze stolu sklenku s vínem. Nastalo pozdvižení a Viktorie mezitím utekla do svého pokoje. Už se neukázala, ani když se podával její oblíbený tvarohový koláč.

„Nemůžeš se k ní takhle chovat,“ řekla jsem manželovi, když jsme po odchodu hostů uklízeli kuchyň. „Vždyť je skoro dospělá. Už je to mladá žena,“ zdůraznila jsem. „Jen ji naštveš.“

„Co ty o tom víš?“ vyjel na mě. „Ty jsi otce nikdy neměla!“

Ta poznámka mě ranila. „Možná je lepší žádného otce nemít, než snášet takové pitomé chování,“ odvětila jsem ostře.

Tu noc jsem téměř nespala. Přemýšlela jsem nad tím, co vlastně ještě drží pohromadě naše manželství, když už je dlouho jen formalitou, když se nedokážeme domluvit, když se dcera cítí doma nepříjemně a manžel to nevidí... Proč ještě žijeme pohromadě?

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (38): Nešlo mi do hlavy manželovo podivné chování ve vypjatých situacích. Jeho vzpomínky na dětství mi vše osvětlily

Rozhodly jsme se odejít

Druhý den odpoledne jsem vzala Viktorii na zmrzlinu. Chtěla jsem si s ní v klidu promluvit, aby nás táta neslyšel. Ukázalo se, že jeho chování ji trápí víc, než jsem myslela. Už toho také měla dost, jen nevěděla, jak mu to říct.

„Přemýšlím o tom, že bych se přestěhovala k babičce,“ nadhodila jsem.

„Znamená to, že se rozvádíte?“ zeptala se Viktorie.

„Nevím,“ přiznala jsem.

Chvíli mlčela, pak přikývla. „Možná je to opravdu nejlepší. Třeba tátovi konečně dojde, co se děje,“ dodala.

A tak jsme se přestěhovaly k mojí mámě. Viktorie si s ní vždy rozuměla a bylo nám tam fajn. Zato můj muž zuřil. Jezdil za námi, křičel na celou ulici, že jsem mu unesla dítě. Vyhrožoval, že zavolá policii.

Jednou to Viktorie nevydržela a vyšla ven. „Tati, prosím, jdi domů,“ řekla mu.

„Ale... pojď se mnou,“ naléhal.

„Ne,“ odpověděla. „Tady je mi dobře.“

To ho zchladilo. Asi si konečně uvědomil, že Viktorie odešla dobrovolně.

Od toho dne uplynulo pár měsíců. Občas se s manželem potkáme na ulici, ale on se vždy drží dál. Nevyhledává mě, nevolá mi. Vím, že se párkrát sešel s Viktorií a bavili se spolu. Musela jsem udělat těžké a bolestné rozhodnutí, ale věřím, že bylo správné. Je můj muž špatným otcem? Myslím, že ne. Viktorie je pro něj určitě nejdůležitější člověk na světě. Doufám, že se jejich vztah časem urovná a on pochopí, jak se k ní má chovat...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (58): Manžel mi zakazuje splachovat toaletu. Prý chodím čůrat moc často a stojí to peníze

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.