Vzpomínky pamětnice Libuše Durdové: Ve 14 letech musela do služby, dětské sny si nikdy nesplnila

Libuši Durdové bylo teprve sedmnáct, a už přišla o otce. Zemřel na následky poranění střepinami z explodujícího granátu. Den před osvobozením se ve Vrbici pohybovali Němci, kteří zastřelili zraněného koně. Jelikož ale byli na útěku, neměli čas ho zpracovat, a tak ho přenechali místním. Otec Libuše se rozhodl, že toho využije a dojde si pro kousek masa. Nevěděl, jak dlouho se bude ještě bojovat. Při zpáteční cestě ale došlo k nepředvídatelné události a Libušina tatínka zasáhl ho granát. Střepiny mu roztrhaly plíce. Libuše mu chtěla sehnat lékaře, on ale odmítl se slovy, že mu už nic nepomůže. A tak se modlila, aby už netrpěl, nenaříkal a zemřel.

Mohlo by Vás zajímat:

Vyhlazení Lidic ve vzpomínkách pamětníků: Tatínek mě políbil na čelo. Pak jsem ho už nikdy neviděla

Drsná služba čtrnáctileté Libuše Durdové

Libuše Durdová (rozená Knapíková) se narodila 17. března 1928. Základní školu ukončila osmou třídou v roce 1942. Jelikož se její maminka obávala toho, že by ji mohli poslat na práci do Německa, sehnala jí službu v Bohumíně u polské rodiny Žvakových. Bylo jí tehdy čtrnáct let. Ani si neužila prázdniny. Zaměstnavatelka jí navíc neustále přidávala práci. Dřela od rána do večera, o hladu. Domů se vracela s pláčem.

Není tak divu, že Libuši jednoho dne skolila střevní chřipka. Dostala týdenní nemocenskou. To se ale Žvakové nelíbilo, takže si šla stěžovat na pracovní úřad, že si Libuše vše vymýšlí. Naštěstí mohla po dvou měsících odejít a nastoupila do podniku Železárny a drátovny Bohumín.

Mohlo by Vás zajímat:

Vzpomínáte si na spartakiádu? Nejbizarnější sportovní událost komunistické éry

Dětské sny si Libuše Durdová splnit nemohla

Otec paní Libuše utrpěl smrtelné zranění pouhý den před příchodem sovětských vojáků. Když se o jeho smrti dozvěděli sousedé, začali jim nosit peníze. Brzy bankovky zabraly celý stůl. Jenomže záhy vyšlo najevo, že jsou již neplatné. Skončily tak hozené do ohně. Než se vyřídil pohřeb (rakví byl nedostatek a mrtvých spousta), museli nechat mrtvého otce v jejich domě. Teplé květnové počasí ale udělalo své a Libuše s matkou raději přespávaly u sousedů.

Ještě během války vždy snila o tom, že by se chtěla stát zpěvačkou či tanečnicí. Dosavadní vzdělání jí ale moc nedalo. A že by v něm pokračovala? To si kvůli finanční situaci nemohla dovolit. Nezbylo jí tak nic jiného než se vrátit do drátovny. Doma nebyl ani halíř.

Mohlo by Vás zajímat:

Dukla 1961: Režim se snažil naši největší důlní tragédii ututlat. Nejhorší byl děsivý nářek pozůstalých, vzpomíná záchranář

Její vzpomínky byly navždy spojené s válkou

Ve starém zaměstnání vydržela Libuše jen do mateřské dovolené. Jejím manželem se stal Miroslav Durda, který pracoval u dráhy. V bohumínském depu opravoval lokomotivy. Zpočátku žili ve starém domku s jeho matkou, když pak konečně dostali jednopokojový byt s teplou vodou, ústředním topením, plynovým sporákem a splachovacím záchodem, připadali si jako v ráji.

V roce 1953 se jim narodil syn Miroslav. Když trochu odrostl, nastoupila do drogerie v Bohumíně, pak se přesunula do Orlové. Poslední štací byly potraviny v Ostravě. Ač byla ráda, že komunistický režim padl, ze sametové revoluce si toho moc nepamatuje. Její vzpomínky jsou navždy spojené s válkou. Jejím životním mottem vždy bylo: „Jak jsi ty k lidem, tak budou oni k tobě. A když někomu pomůžeš, dvakrát se ti to vrátí“.

Mohlo by Vás zajímat:

Vzpomínky Pavla Landovského na srpen 1968: Invaze jej zastihla ve vinárně, kde zrovna s Lacem Déczim pomlouvali manželky