Marka Míková (62), Růženka z pohádky Jak se budí princezny, se 44 let od natočení slavného filmu téměř nezměnila. Místo princeznovských šatů ale obléká klaunský kostým a ve volném čase se věnuje rozveselování dětských pacientů v nemocnicích. V talk show Na kafeečko moderátorce Milušce Bittnerové nicméně prozradila, že své pohádkové image často a ráda využívá, aby se jí nemocné děti více otevřely.
Marka Míková, která coby Růženka v pohádce Jak se budí princezny pomotala hlavu Janu Hrušínskému, navštěvuje hospitalizované děti se spolkem Loutky v nemocnici. Holky a kluci ji prý mají rádi i díky tomu, že jim občas prozradí, v jaké pohádce si zahrála. Ostatně, dodnes ji prozrazují velké modré oči a blond vlasy. Jak málo se Marka za 44 let změnila, se můžete podívat v naší fotogalerii.
„Čím jsem starší, tím jsem radši, když někdo řekne: ,Nebyla jste to náhodou vy, kdo hrál tu princeznu?‘ Úplně se zatetelím a nasadím hned ten úsměv a je mi vlastně hrozně dobře," svěřila se nedávno herečka v talk show Na kafeečko, „je pravda, že to používám na různých místech. Hodí se to. Když přijdete do nemocnice zahrát dětem a ony vědí, že jste princezna, tak to stojí za to."
Marka Míková pomáhá nemocným dětem
Marko, prý děláte pro děti v nemocnicích loutkové divadlo?
Ano, kolegyně tomu říkají, že je to spolek padlých holek, ale oficiálně jsme jako zapsaný spolek. Jsou tam muzikanti, loutkoherci, jedna terapeutka nebo lidé, kteří dělají pantomimu. Dohromady tvoříme takovou rodinu, protože se všichni známe. Musíme si telefonovat a musíme se scházet, jinak by to nešlo dělat. Člověk tam nejde do práce, ale přichází tam, aby potěšil a naladil se na náladu toho dítěte, které může být unavené, smutné, bolavé. Nemůžete zahrát představení a čekat na potlesk, občas musíte vytáhnout malého kašpárka nebo plyšáka a začít rozvíjet fantazii a hru.
Jak jste se to naučili, tu hru? Divadlo pro děti má určitá pravidla a děti mají v nemocnicích strach nebo je něco bolí.
To je pravda, ale velká magie jsou ty loutky, protože většina loutek je malých, takže se podobají hračkám. Dítě se nedívá na mě, jak mluvím, ale dívá se na toho panáčka - co dělá, proč přišel - a okamžitě se přestane bát. Mě by se možná bálo nebo by nám trvalo dlouho, než se skamarádíme, ale díky tomu maličkému pidižvíkovi se dítě krásně otevře. V tu ránu si vezme svoji hračku, začne mu něco říkat a můžeme si povídat. A já se ptám: "Co tě bolí? Jak se máš? A jak jsi tu dlouho?"
Takže to funguje nejen jako terapie - že je dětem nebo pacientům na chvíli dobře - ale také jako vyšetření? Doktor vás třeba poprosí, abyste mu něco zjistili?
Není to všude, ale jsou místa, kde není tak osvícená sestra, staniční nebo vrchní. V Motole máme jednu zpřísněnou duši, která zkrátka napíše: "Zkuste, jestli se pravá ručička hýbe, jestli to jde." Člověk tam potom přichází a už ví, že jde schválně z pravé nebo levé strany a říká: "Pohlaď mě!" A dítě opravdu pohne tou rukou a to se potom předá té sestřičce. Nebo jsme měli barvy a nebylo jisté, jestli je dítě rozeznává. Vytáhla jsem kufřík a říkala: ,Chceš fialovej, nebo zelenej?' A pořád jsem to měnila. A on? Fialovej! Takové minizázraky se dají využít.
Marka Míková a pláč v nemocnici
Chodíte i k dospělým?
Chodíme i ke straším dospělým, třeba na LDNkách. V Olomouci, v Praze v Motole a pak také do hospicu. Zatím je to vedlejší cesta, protože hrajeme hlavně pro děti, ale kupodivu i tady to funguje moc hezky.
Divím se, jak se to dá vnitřně unést. Pláčete někdy?
To člověka hned napadne, pokud je zvenčí, ale jakmile tam přijdete, vidíte spíš ten efekt - co se stane. A to je nádherné. Někdo ležel zachumlaný a najednou sedí, najednou se kouká, najednou mluví. Zpětně dostanete velikánský dar. Člověk jde domů a říká si: "Ty jo, tak tohle bylo dobrý. To stálo za to." Většinou diagnózu pacientů ani neznám, jenom vím, na jakém jsme oddělení. V ten moment na to vůbec nemyslím, prostě jsme šťastní, až na ty hadičky. Ale pacient se chechtá, směje se, zpívá. Tohle je nádherné.
Takže žádný pláč?
Nepopírám, že jsme se sestřičkou občas plakaly, protože jsme věděly, že je to fakt zlé. Může se to stát a nevadí to - ani v pokoji, když se člověku chce najednou brečet. Prostě má najednou slzy v očích, no a co? Naopak si myslím, že máma nebo táta cítí, že ten člověk rozumí, že to není legrace.
Jak jste financovaní? Pochybuji, že vám pacienti dávají do klobouku.
Ne, to ne. Máme dárce, kterým jsme nesmírně věční, protože bez nich by to nefungovalo. Posíláme zprávy o tom, co všechno děláme, potom žádáme o granty i velká města, protože hrajeme po celé republice. V Ostravě, Brně, Plzni... Podporuje nás také Ministerstvo kultury.
Marka Míková jako spisovatelka
Jste opravdu multifunkční, renesanční žena. Vím, že také píšete knížky. Kolik už jste jich vydala?
To já sama nevím, myslím, že je jich šestnáct. Vždycky to spočítám a potom si řeknu: ,Aha, tak ono jich je víc nebo míň.'
Máme to mezi 13 a 16. Dokonce jste tento rok získala cenu Magnesia Litera, gratuluji. Můžete nám něco říct také o své knížce?
Knížka, co získala Magnesii, se jmenuje Kabát a kabelka. Je to knížka trošku bláznivá, ale je pro malé i velké. Je o tom, jak se setkaly kabát a kabelka v době, kdy skoro nikdo z nás nevycházel ven a všichni jsme byli zavření doma, nebo jsme nosili roušky. Tihle dva se potkali a tak nějak se do sebe zamilovali. Jak to bylo dál, to si musíte přečíst.
To může napadnout jenom herečku! A co píšete teď?
Teď mám rozepsanou knížku o stromech, ale uvidíme, ještě potřebuji čas a klid, který teď rozhodně nemám.
Jste psavec odmalička. A říkala jste, že jste si psala deník. Tajným písmem. Už jste ho rozluštila?
Ne všechny stránky, protože později už mě to nebavilo. Jsou to takové indiánské zápisky, dá práci napsat si tam ta písmena… No prostě dětský deník.
Mimochodem, psala jste si ten deník i v době, kdy jste točila Růženku?
Ne, to ne. Onehdy jsem si říkala, kde to všechno skončilo. Ale nevím, nevím.
To najdete. Růženko, milá, udělala jste mi radost. Jsem ráda, že se z vás nestala nafoukaná princezna, která se stará jenom o nehty a o vlasy. Řekněte mi, Marko, o čem je život?
Každý den je vzácný. Vždycky se probudím a říkám si: ,Mně se nechce vstávat!' A pak najednou vstanu a říkám si: ,Je tady nový den, doprčic!' Každodennost je o radosti, o tom vyčarovat úsměv, ať už muzikou, divadlem, ať už v nemocnici... A pak jít spát a vědět, že ten den stál za to. Asi tak nějak.