Písničkář Tomáš Klus v rozhovoru pro Lifee.cz odhaluje, v jakém stylu má jeho rodina zařízený dům, proč se s manželkou Tamarou rozhodli chovat své vlastní slepice, a který zásadní moment ho přesvědčil, aby se navždy vzdal létání. Jak Tomáš Klus nakupuje a proč v šatníku preferuje dražší kousky?
Začátkem května se premiéry v pražském Divadle Na Fidlovačce dočkal první muzikál písničkáře Tomáše Kluse a režiséra Jana Svěráka Branický zázrak. Hlavním motivem jejich společného díla je ekologie a jak Tomáš Klus prozrazuje v našem rozhovoru, sám se chová tak, aby planetu zatěžoval co nejméně.
Ke stejné filosofii pochopitelně s manželkou Tamarou vychovávají také své tři děti, Josefínu (9), Alfréda (6) a Jenovéfu (5). „Jde nám to ruku v ruce s tím, že jsme se přestěhovali na venkov, kde máme sad a slepice. Naše děti díky tomu, bez nějakého velkého vysvětlování, vidí třeba celý proces zrodu jablíčka. Jsou si naprosto vědomé, co vše je potřeba k tomu výsledku, který vidí v supermarketu," vypráví Tomáš v našem rozhovoru.
Tomáši, jak diváci přijali váš muzikál Branický zázrak?
Diváci ho myslím přijali s nadšením, protože stáli. Já doufám, že nevstávali po představení z toho důvodu, že už se snažili dostat ven, ale že to skutečně byl výraz díků a nadšení. Z toho, co jsem se následně dočetl na sítích a z reakcí mých přátel soudím, že jsme opravdu zasáhli místa, která jsme zasáhnout chtěli, a to jsou především srdce a trasa mezi ním a hlavou.
Jistým tématem je zde také ekologie, jakou roli v muzikálu má?
Už dlouho spolupracuji s iniciativou Zálohujme.cz, která se snaží o to, aby u nás byly zálohované PET lahve a plechovky. Vidím v tom nejen ekologický přínos, že lidé přestanou petky a plechovky válet okolo silnic a v lese, a vrátí je k dalšímu zpracování, ale navíc je tam i sociální přínos. Třeba v Chorvatsku se díky zálohám začaly čistit pláže, protože bezdomovci chodili po plážích, sbírali petky, vraceli je a dostávali za to peníze. A to je vlastně také leitmotiv našeho muzikálu, protože tam s petkami poměrně značně pracujeme. V muzikálu se dotýkáme konzumního způsobu našeho života, aniž bychom ho kritizovali, jen tak jako podotýkáme, že je to možná už trochu moc, že žijeme malinko nad své možnosti. To s ekologií také souvisí.
Jak byste řekl, že jste na tom vy sám?
Pro sebe mám speciální termín: „vědomý konzum”. To znamená, že se zajímám, odkud ke mně zboží přichází, jakou má minulost. Pak je vědomé užívání, a pak se starám o to, jak se s tou věcí naloží poté, co už ji nepotřebuji. Zda ji můžu znova použít, někomu darovat, nebo jestli jde alespoň recyklovat.
Jak ekologická témata vysvětlujete dětem?
Nám to jde docela ruku v ruce s tím, že jsme se přestěhovali na venkov, kde máme sad a slepice. Naše děti díky tomu, bez nějakého velkého vysvětlování, vidí třeba celý proces zrodu jablíčka. Jsou si naprosto vědomé, co vše je potřeba k tomu výsledku, který vidí v supermarketu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Je také váš dům postavený s ohledem na ekologii?
Máme vlastní studnu, nejsme připojeni na vodovod a zažili jsme i natolik suché léto, že si sousedi k nám museli chodit pro vodu, protože ji ve své studni neměli. Proto děláme dvakrát do roka rituál k paní Vodě. Učíme děti jemnou nenásilnou formou. Sami se snažíme opravdu jít co nejšetrnější cestou. Dům jsme postavili prakticky bezemisní, máme fotovoltaickou elektrárnu, elektroauto, kořenovou čističku vody, hospodaříme s dešťovou vodu, kterou zaléváme zahradu, využíváme i druhotný systém šedé vody, kdy odpadní vodou pořád dokola splachujeme. To jsou věci, o kterých děti ví a které berou jako samozřejmost.
Co třeba nákupy oblečení, snažíte se s rodinou být zodpovědný i v této oblasti?
Já se o oblečení moc nezajímám, ale moje žena si docela frčí v sekáčových věcech. Má ráda vintage sekáče, ráda tráví hodně času tím, že hledá nějaký kousek. A to samé dělá pro děti a pro mě. No a když nakupujeme nějaké zboží, které v tom sekáči nenajdeme, tak dost často jdeme po českých značkách. Máme spoustu kamarádů, kteří mají svoje labely a od nich nakupujeme. Popřípadě, já jsem toho názoru, že drahý kus je daleko levnější než levné tričko a není to pouze o materiálu. Já to mám třeba takhle spojené s masem.
Jak to myslíte?
Já si myslím, že maso by mělo být drahé proto, aby si ho lidé vážili, a stejně tak přistupuji i k oblečení. Koupím si například svetr za pět tisíc, ale vím, že je z materiálu, který vydrží, a navíc se k němu budu chovat úplně jinak než ke svetru za pět stovek. Takže takhle k tomu přistupujeme. Já teda už moc oblečení nenakupuju. Mě to jednak nikdy nebavilo a zadruhé, už nerostu, ani se mi nijak zásadně nemění vkus a názory, co se týče triček a jejich nápisů, takže si držím šatník už asi pět let a žádnou zásadní proměnou neprošel.
Hodně lidí řeší létání a ekologickou stopu, jak jste na tom vy?
My nelétáme. Létali jsme, ještě před pěti lety, vždycky na zimu do Dominikánské republiky, nebo na Bali. Při poslední návštěvě na Bali jsem se ale zařekl, že to je naposledy. Každé ráno jsem tam jezdil surfovat na jednu nádhernou pláž z Jávanské strany. Jednou jsem tam ale ráno přijel o něco dřív a nemohl jsem se dostat do moře, protože pláž byla plná odpadků.
Jaká byla vaše reakce?
S dalšími surfaři jsme nechali surfy surfama a ty odpadky jsme sesbírali. Tehdy jsem se zařekl, že je to naposledy, co jsem letěl. Je to jedna z mála věcí, kterou můžu prospět. Cenová politika létání je nastavená úplně špatně, lidé si takového cestování doopravdy neváží. Trpí tím především Země, která trpí velice pomalu, velice trpělivě, ale nenávratně. Cestování milujeme, ale planetu víc, tak se holt držíme a nelétáme.
Máte pocit, že je dnešní člověk zhýčkaný?
Poté, co po Covidu přišla navíc válka na Ukrajině jsem si uvědomil absurditu toho, že se rozčilujeme, když k nám třeba zboží z Německa putuje tři dny. Vždyť je to úžasné, že můžeme mít za tři dny něco, co je od nás tisíce kilometrů daleko. Chtělo by to od nás trochu víc pokory, moc dlouho jsme žili nad své poměry a bylo by fajn, abychom se rozhodli my sami uskromnit, abychom k tomu nakonec nebyli donuceni vnějšími okolnostmi, protože Země už toho začíná mít dost.