Umělec Maxim Havlíček (48) trvale žije v Los Angeles, ovšem teď je v Praze. Nejen kvůli své srpnové vernisáži, ale těšil se také na setkání se svým bratrem - dvojčetem, úspěšným hudebníkem Karlem (48). V rozhovoru pro Lifee.cz hovoří nejen o své originální tvorbě, ale především o zvláštním poutu, které se svým bratrem má. Myslí dvojčata v jednu chvíli stejně? Mohou společně cítit bolest? A jak Karla s Maximem ovlivnila nedávná smrt jejich otce?
Podle Psychology Today existuje mezi jednovaječnými dvojčaty jisté pouto, přímé důkazy pro to ale neexistují. "Dvojčata často nezávisle čtou stejné knihy nebo mají stejné koníčky a styly oblékání, podle výzkumníka Nancy Segal odrážejí jejich odpovídající schopnosti, vkus a temperament," vysvětlují odborníci.
Umělec Maxim Havlíček nám vztah se svým bratrem Karlem popsal poměrně detailně: "Když se vidíme, jsme nejprve rádi, všechno si řekneme, ale úplně nejvíc pro nás je spolu někde sedět - fyzicky být u sebe - a mlčet. Je to podobné, jako když telefon připojíte k nabíječce. Nic to nedělá, ale nabíjí se," pokouší se v našem rozhovoru přiblížit jejich silné pouto. "Všechno si řekneme během první půlhodiny a zbytek už si doplníme na nějaké podprahové úrovni," míní Maxim, kterého jsme zastihli v Karlových Varech v zázemí značky Ploom, jíž je ambasadorem.
Maxim Havlíček o dětství s bratrem
Maxime, máš bratra Karla, který je uznávaným klavíristou. Zřejmě máte uměleckou tvorbu v genech. Kdy to celé začalo?
Asi ano. Náš táta byl novinář, celý život psal a fotil, byl fotožurnalista. Vystudoval Univerzitu Karlovu a potom celý život pracoval v ČTK. Ke konci kariéry šel do Českého rozhlasu. ČTK ho tenkrát vyslala jako zahraničního zpravodaje do Bulharska, kde měl na starost celý Balkán. My kluci jsme v Bulharsku chodili do školy na ambasádu v Sofii a byli jsme tam dobrých pět let, dokud jsme se nevrátili do Prahy.
Táta hrál na housle, na kytaru a také maloval. Náš strejda Ivan Sedliský byl také hodně známým malířem. Bydlel na Vinohradech, kde měl ateliér a vzpomínám si, že jsme tam jako děti chodili na návštěvu. Byl to obrovský půdní byt a ten byl plný obrazů. Asi nás umění ovlivnilo od dětství, ale když jsme začali chodit do školy, rodiče si přáli, abychom se hlavně měli dobře a byli zajištění.
Takže rodiče z vás chtěli mít lékaře nebo právníky?
Přesně tak! Zkrátka slušné povolání. Měli jsme možnosti a hloupí jsme také nebyli, takže jsme na to měli, ale já jsem šel na grafickou školu, brácha k tomu měl trochu složitější a delší cestu. Ale co se má stát, to se stane. Myslím, že když člověk poslouchá svůj vnitřní hlas, tak to jinak dopadnout nejde. Vím, že výchova rodičů nás také někam tlačí, ale my s bráchou jsme si od začátku uvědomovali, že to není naše cesta. Šli jsme si za tím a rodiče s tím naštěstí byli v pohodě, byť se nám to nejprve snažili vymluvit s tím, že umělci třou bídu s nouzí. Nakonec viděli, že se nám daří a byli na nás pyšní.
S bratrem jste se navzájem od dětství podporovali?
Jasně, vždyť jsme dvojčata. Jsme odmalička propojení.
Maxima s Karlem nerozdělí ani oceán
Dvojčata prý často přemýšlejí společně, mnohdy může fungovat i jistá telepatie. Jak to máte vy?
Nejtěžší pro mě bylo období, kdy jsem se před 25 lety sebral a odletěl do Ameriky. Od té doby tam žiju. Vlastně jsem tu naši pevnou vazbu zpřetrhal, respektive vložil jsem mezi nás velkou vzdálenost. Ale na našem vztahu to nic nezměnilo. Prvních pět let jsem se do Česka vůbec nevracel a brácha se za mnou přijel podívat jen jednou nebo dvakrát.
Když se vidíme, jsme nejprve rádi, všechno si řekneme, ale úplně nejvíc pro nás je spolu někde sedět - fyzicky být u sebe - a mlčet. Je to podobné, jako když telefon připojíte k nabíječce. Nic to nedělá, ale nabíjí se. Všechno si řekneme během první půlhodiny a zbytek už si doplníme na nějaké podprahové úrovni.
A funguje to podobně i přes ten oceán?
Funguje, i když v dnešní době už nás sbližuje technika. Vzdálenost je fyzická, ale bavíme se spolu v podstatě každý den. Kolikrát oba myslíme na stejnou věc, jeden z nás o tom začne mluvit, aniž by tu myšlenku nějak představil, a druhý okamžitě ví, kam tím míří. Pro neznámého pozorovatele to musí být něco nepochopitelného.
Když se jednomu dvojčeti stane úraz, může to vědět i to druhé?
Před dvěma lety nám zemřel táta. Byl v nemocnici, mluvil jsem s bráchou každý den. Byl jsem v Los Angeles a naléhal jsem na bráchu, ať zkusí říct, kolik času zbývá. Tušil jsem, že to nebude dobré. "Dej mi vědět a až to bude potřeba, okamžitě koupím letenky a přiletím!". V LA je devítihodinový časový rozdíl, jsem devět hodin pozadu. Zazvonil telefon a volal brácha. Okamžitě jsem věděl, o co jde, nemusel jsem to ani zvedat. Letenku už jsem naštěstí měl, ale nestihl jsem to. S tátou už jsem mluvit nemohl. Kolikrát vím, o čem brácha přemýšlí, aniž by to někomu řekl. To napojení tam prostě je. A nemyslím, že se to stává jen dvojčatům, ale také lidem, kteří jsou si hodně blízcí. Třeba na partnerské úrovni.
Hudba a vizuálno mají hodně společného. Spojujete tvé obrazy s hudbou?
Muziku jsme tenkrát začínali dělat spolu, ale brácha u toho zůstal. Dnes dělám bráchovi všechny vizuály, třeba obaly alb, a on mi naopak hraje na vernisážích nebo dělá hudbu k mým videím a dalším vizuálům.
Maxim Havlíček tvoří, aby zkrotil emoce
Jak bys popsal svoji tvorbu, která je velmi specifická? Co se v ní zrcadlí? Sám o sobě říkáš, že jsi cestovatel, možná i cestovatel v čase.
To je občas asi každý. Aktuálně mám před sebou výstavu v Praze, která bude mít vernisáž 1. srpna v Galerii 1. Jmenuje se Resurrection, v překladu Nový začátek nebo Vzkříšení. Jak už jsem naznačil, před dvěma lety jsme ztratili tátu a mně se loni obrátil osobní život úplně vzhůru nohama. Myslel jsem si, že mám podobné věci už za sebou, nicméně život takový je a záleží jen na nás, jak se s tím vypořádáme. Veškeré emoce, které z toho plynuly, jsem vrazil do své práce.
Je to série obrazů a je pro mě velmi symbolická, ať už materiálem nebo barvami, které používám. Pokud lidé budou chtít vědět, o co přesně jde, rád jim to později vysvětlím, ale zatím se k tomu nebudu vyjadřovat. Možná něco zmíním na té vernisáži, ale rád bych, aby za mnou lidé přišli a promluvili si se mnou osobně.
Takže tvorba těchto obrazů pro tebe byla terapie?
Neřekl bych terapie. Musím neustále o něčem přemýšlet, hlava mi neustále šrotuje, řekl bych, že mám obsesivní mysl. Malování je pro mě spíše forma meditace a je to jediná doba, kdy jsem schopný hlavu úplně vypnout. Dostal jsem se dokonce do situace, kdy jsem měl hlavu vedle sebe a byl jsem si toho naprosto vědom. Byl jsem v ateliéru, maloval jsem a věci se děly úplně mimo mě. Je to pro mě nenásilná forma odpočinku, kterou nemám natrénovanou, ale vyvinula se přirozeně. Tahle nová kolekce obrazů - ty jsi to nazvala terapií - je spíše o tom, že jsem usměrnil všechny své emoce a nasměroval je do své tvorby. Napadaly mě věci, které by mě vědomě nenapadly. Asi tam bylo napojení na podvědomí. Jsem rád, že jsem se díky této práci vrátil zpět do balancu.
Prý bys rád cestoval kolem světa.
To už jsem si splnil. Ale já bych to chtěl udělat ještě na lodi, na plachetnici.
Jak to s tím snem vypadá? Bude?
Bude, musí být. Bude to trvat dlouho, protože si na to musím najít čas.
Bude to hlavně dovolená, protože nebudeš moci kreslit.
Nemám slovo dovolená rád, protože se musíš někde někoho dovolit na něco, na co bys měl mít naprosto přirozené právo. Já dovolenou nemám, ráno vstanu a strašně se těším do práce. Dovolená pro mě neznamená, že můžu konečně něco opustit. Ale spíš znak toho, že jsem konečně něco dokončil, třeba výstavu, a já budu mít čas ji reflektovat a podívat se na ni zpovzdálí. A začít přemýšlet, co dál. Nemusím nikam odjet, bude mi stačit, když nebudu dělat nic.