Facebook
Instagram
Body positivity není jen o nadváze nebo o obezitě, ale i o dalších tělesných proporcích, které neodpovídají klasickému ideálu krásy. Moderátorka Bára Hlaváčková otevírá pro magazín Lifee.cz ženská témata, která jsou ve společnosti tabuizována nebo mylně pochopená. Do druhého dílu o body positivity si pozvala herečku a zpěvačku Ivu Pazderkovou (43). Proč se rozhodla pro kulturistiku a jak se staví k hejtům, které kvůli tomu dostává na sociálních sítích?
První měsíc se moderátorka Bára Hlaváčková věnovala tématu dobrovolné bezdětnosti a jako další ženské téma si vybrala body positivity. Jak působí na ženy, které se vymykají dlouholetému ideálu krásy 90-60-90? V rozhovoru s herečkou Ivou Pazderkovou se podíváme na tento trend z jiného úhlu.
Body positivity není jen o přijmutí sebe samé s kily navíc, ale počítá se do ní jakákoliv odchylka od "společensky přijatelné normy", co se týče tělesných proporcí. Iva Pazderková se kromě zpěvu a hraní věnuje také kulturistice a byla už dvakrát na soutěži Bikini fitness, na kterou se letos chystá znovu. "Nejhorší byly asi hejty, že jsem hnusná mužatka, což nejvíc psali muži. Mě napadlo, proč mají takový trauma z toho, že má žena svaly. Čeho se bojí?" vzpomíná Iva na otřesné komentáře na svou vypracovanou postavu.
Ty ses dostala do povědomí lidí hlavně díky stand-up komedii, kdes byla jako ta blbá blondýna s dokonalými mírami 90-60-90. Přesto do body positivity tématu patříš, protože v jeden moment jsi trošku uhnula z toho pomyslného "společenského ideálu" a vrhla ses na kulturistiku, konkrétně na bikini fitness? Proč jsi to udělala?
To je strašně zeširoka položená otázka. Ty jsi hlavně krásně uvedla celý hnutí body positivity, který v tuhle chvíli podle mého mutuje v něco, s čím se dá dost polemizovat. Na začátku se to hnutí týkalo popáleninových pacientů. Proč jsem do toho šla? Tam byly úplně jiný důvody než to, jak budu vypadat, což k tomu samozřejmě patřilo, ale byla to obrovská výzva a taky to byl konec výmluv. Já už byla rozčilená hlavně sama na sebe i na své okolí, protože všichni měli permanentně tisíc výmluv, proč nemůžou dosáhnout své vysněné kondice nebo si věnovat dostatek času. Taky jsem jich měla spoustu, ale díky tomu, že je jedním z mých nejlepších přátel Vašek Noid Bárta, viděla jsem z první ruky jeho cestu první soutěží Men's Physique. Jak je to brutální a náročný. Měli jsme stejnýho trenéra Kubu Prchala, který je absolutní genius a guru, naturální kulturista, velmi úspěšný. Prostě jsem mu oznámila, že do toho půjdu a šla jsem. To je celé.
Na začátku ale byla určitá nespokojenost nebo touha po nějaký změně.
Určitě, tak to mám odjakživa. Pořád trvá, že jsem extrémně nespokojená sama se sebou, ale zvykem člověk především přijde na to, že to pramení zevnitř. Necítila jsem se dobře, ale nešlo o tlak společnosti, kterému bych podlehla. Hrála roli kondice, cítila jsem, že se rozpadám. Sportovala jsem vždy záchvatově pár let nebo jen tak rekreačně. Potřebovala jsem si dokázat, že se můžu udržovat v nějaké rozumné kondici, tím myslím fyzické, psychické i vizuální. Když dokážu se svým časově náročným pracovním omezením jít až do zdánlivého extrému, tak přeci není problém to dělat v nějaké rozumné míře.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Body shaming za to, že mám najednou svaly
Tvoje tělo se začalo poměrně rychle měnit, aspoň teda podle toho, co jsem viděla na různých serverech a webech a podle fotek. Jaké byly reakce, první reakce?
To je zajímavý. Body shaming, ta permanentní potřeba někoho soudit, plyne z nevzdělanosti ohledně toho tématu. První reakce byly, že lidé úplně omdleli se slovy: "Ježišmarja, to je nezdravý, budeš vypadat jako chlap." Pro mě bylo dobrý, že jsem do toho šla, protože jsem tím odstranila z hlavy všechny hoaxy a mýty, který kolem tohoto typu sportu jsou. Lidé měli největší strach z toho, abych nevypadala jako chlap, na což si říkám, proč?
Mě zajímá, jak se to změnilo, protože to bylo na začátku, že měli strach, abys nevypadala jako chlap. Jak ses pak začala osvalovat, tak přicházelo co?
Začali říkat, že začínám vypadat jako chlap, což je vtipný, protože když před soutěží jsem byla minimálně o 10 kilo lehčí. To jsem byla hrozně drobounká a ty svaly se rýsují a ukazují pózováním, což je důležitá věc. Hlavně nevím, proč by měly být svaly jen výsadou mužů, když je zcela logicky máme při narození všichni.
Nicméně přicházelo na internetu asi hodně hejtů, že jo? Co hroznýho sis přečetla?
Já si toho za život už přečetla tolik! Zdůrazňovali, ať už to není moc. Paradoxně nejhorší byli muži, kteří psali, že jsem hnusná mužatka. Mě napadlo, proč mají takové trauma z toho, že má žena svaly? Čeho se bojí? Hlavně, mně je to jedno, já už jsem zocelená.
Iva Pazderková (42) o letité marné touze po miminku: Teď jsem šťastně bezdětná
Zažívala jsi je i v době, kdy jsi byla v Tváři (pořad Tvoje tvář má známý hlas - pozn. red.). Tam myslím, že jsi taky schytávala dost hejtů.
To bylo vyvolaný kvůli tomu, jak jsem zazpívala nějakou písničku. To je směšný a vtipný spíše. Ale za vizáž jsem to schytávala odjakživa. Když jsem kdysi šla nějakou přehlídku v šatech bez podprsenky, jeden bulvární deník napsal: "Ivo, co to máš? Nějak se ti rozcházejí, ta ouška." To bylo vyloženě hnusný a je to drzost. Mám totiž letitý komplex, co se týče ňader, že nemám úplně taková, jaká bych si představovala
Co to s tebou udělá?
Tehdy to ve mně utvrdilo můj komplex. To bylo fakt hnusný. Já kvůli tomu plakala, to je jasný. Dodnes nechápu tu aroganci někomu vnucovat, jak má vypadat, a tu drzost si myslet, že ho můžu soudit. Bohužel obecně je to podporovaný strašně moc. Když srovnáš titulky, který na bulvárních platformách jsou, tak permanentně někdo ohromil ňadry, někdo něco vystrčil nebo zda si to může ještě dovolit, to přepískla... Co to melete, kdo to určuje? Já takhle odepsala nějakému člověku, který mě hejtil za to, že cvičím, jestli mi může poslat ty tabulky, kde je stanovený, jak má kterej člověk vypadat? Takové samozřejmě nejsou. Jenom tím chci říct, že se mě ty věci dotýkaly, že jsem dostávala strašný zprávy na svou vizáž, se kterou jsem měla odmalička problém, než jsem pochopila, že je to blbost.
Dá se oproti tomu obrnit, oproti těm hejtům? Možná časem?
Dá, vždycky, ale pak přistane v nějakou chvíli, kdy je člověku třeba těžko nebo je v závažné životní situaci, něco hnusného a člověka se to dotkne, i když už je dávno obrněnej.
Takže pořád jsou věci, který tě můžou sundat?
Určitě a vlastně nikdy nevíš, která věc to bude a od koho to bude. Nepomůže ti, ani když si toho člověka rozklikneš a zjistíš, že kdyby on sám měl číst všechno, co by mu lidi psali, tak by taky nebyl spokojenej. Je zajímavý, jak to funguje.
Šikana na sociálních sítích by měla být postižitelná
Jak jsi to snášela v době, kdy jsi trénovala na Bikini fitness? Zaprvé ses pro to rozhodla a nadchla, zadruhé je to o obrovský vůli, o obětování, o disciplíně. A teď někdo, kdo do toho nevidí, kdo vidí jenom to pozlátko, jak se začínáš měnit, má potřebu pořád takzvaně klovat? Nemrzelo tě to někdy?
Ne, smála jsem se tomu. Mně by nemohlo být nic víc jedno. Mě to vlastně rozčiluje jen kvůli tomu, že jsem si vědoma toho, že mám rodinu, že v ní mám malé děti. To je úplně jiná situace. Mám pocit, že by to mělo být postižitelnější, když někdo někoho šikanuje na sociálních sítích a obzvlášť, co se týče vzhledu, protože všichni víme, co to způsobuje - poruchy příjmu potravy, ať už je to přejídání, nebo nejezení, atd. Může to zanechat velký šrámy a trvá to dlouho potom. Sama to vím, prošla jsem si tím vším - nesebevědomím, nespokojeností sama se sebou, pocitem nedostatečnosti z toho, jak vypadám. Mně to stálo za reakce, protože jsem doufala, že ty moje reakce uvidí někdo, kdo s tím má trable, trápí ho to a může mu to pomoct. Jinak mi to bylo jedno. Den ode dne jsem se měnila a zjišťovala, že dokážu daleko víc, než jsem si kdy myslela. Stávala jsem se zdravější a silnější.
Začalas mít víc ráda svoje tělo díky Bikini fitness?
Ano, ano, ano. Moc. Tady nechci mluvit jako někdo, kdo je strašně vyrovnaný, já jsem strašně nespokojená, ale to je daný tím, což si musím připomínat, že jsem svoje tělo už dvakrát viděla v úplně nejlepší možné formě. Takže najednou se smířit se špíčkem a celulitidou je takový "sakra". V tomhle směru jsem samozřejmě naprosto průměrná osoba, věčně nespokojená. Ale miluju svoje tělo daleko víc, najednou vím, co dokáže a jakou dokáže projít transformací, jak je silný, když mu dávám tu péči, takže to je krásný.
To, jak vypadám, neurčuje hodnotu mě jako člověka
Tys tady několikrát zmínila, že máš svoje tělo víc ráda, ale že pořád je nějaký problém a nespokojenost uvnitř. Já se vrátím k tomu trendu body positivity. Stačí to, co body positivity hlásá, tedy holky, ženy, mějte se rády takový, jaký jste? Není to jenom o tom, že to ty ženy pohladí, ale hluboký rány, který mají vevnitř, to zacelit nemůže?
To záleží na tom, jak se to formuluje. Já mám teďka pocit, že to malinko klouže různými směry. To, co pro mě je body positivity, je především zpráva pro ostatní lidi, že to, jak vypadám, neurčuje hodnotu mě jako člověka. To je přece zásadní. A mějte se rády takový, jaký jste? Jo, a když se tak necítíte dobře, tak s tím něco dělejte, to je jasný. To je, jako když člověk bude mít pět let problém s kolenem a nepůjde k doktorovi. To je blbý. Myslím, že obecně je body positivity především zpráva pro ostatní - nesuďte mě podle toho, jak vypadám. Důležitý je si uvědomit, že za vším něco stojí. Nebudeme chodit kolem horký kaše, tady se strašně moc řeší FED positivity, to znamená obezita. Zdraví v každé velikosti. Ne, není, není.
To je vlastně další otázka.
Jakýkoliv extrém je pro tělo zátěž. Jde o to, že je až absurdní, co se řeší. Existuje politička, o které já si myslím jako o člověku jenom to nejhorší, ale je otřesný, že ji lidé urážejí za to, jak vypadá. To je strašně ubohý a úplně nesmyslný. Body positivity by měla dát tuhle zprávu.
Takže zprávu pro ostatní.
Jo, ale i pro sebe samozřejmě.
Neodsuzujme lidi za to, že neodpovídají našim představám
Mně jde o to, že když třeba ženy, které nemají onemocnění štítné žlázy, onemocnění obezity, jsou zdravé, ale prostě žerou, uslyší známou zpěvačku, která je na tom stejně, a ta říká: "Hele, v pohodě, vždyť já si dopřávám. Dopřávejte si, nemusí být každej hubenej." Málo se mluví o zdraví, nemůže tohle poselství body positivity vést k rezignaci lidí na to, aby se sebou něco dělali?
Každý ví, kdy se cítí nejlíp. Jestli si nelže do kapsy, nebo se cítí dobře. V něčem je to hrozně dobrý, v něčem špatný. Vím, na co narážíš, ale u nás ta oslava morbidní obezity není až taková. To je radikální sekce. Je samozřejmě nesmysl říkat člověku, který si nemůže ani zavázat tkaničky, že je zdravej a že je to super. Někomu odcházejí vnitřní orgány a to už jsou těžký nemoci, ale musíme si uvědomit, že říkat obéznímu člověku, že je obézní, je demence nejtvrdšího kalibru. On to ví, tím přece nikomu nepomůžeme. Já měla jednu dobu 20 kilo navrch, než mám teď. Jenom jsem jedla, ale to má nějaký důvod, že se člověk uklidňuje jídlem nebo že se přejídá. Ten důvod je daleko hlubší, to je potřeba taky neodsuzovat. A pak přijdou lidé, kteří ti řeknou, že zkusili úplně všechno, co mohli, a stejně nezhubli. No, nezkusili.
Ty jsi příklad toho, že změna možná je.
On je rozdíl v tom, když jsi v tom začarovaném kruhu mnoho let. Stydíš se, lidi na tebe útočí, atd. A to je další zpráva body positivity, pojďme přemýšlet proč a nesuďme lidi podle toho, jak moc neodpovídají naší představě o tom, co se nám líbí. Každý máme jiné preference a to je naprosto v pořádku. Já si nenechám vnutit, že se mi bude líbit určitý typ, čistě vizuálně. Nenechám, ne! Ale přece nebudu říkat, že to je špatně.
O čem dalším mluvila Iva Pazderková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- Co obnáší trénink na Bikini fitness
- Jak vypadá příprava na soutěž v kulturistice
- O zdravotní stránce kulturistiky a soutěží v bikini fitness
- Jak je to s váhovými rozdíly v soutěžní a mimosoutěžní formě
- O tom, jak inspirovala lidi k pohybu
Související články
