Facebook
Instagram
Žofie pochází z chudých poměrů, proto chtěla, aby se její dcera Anička měla lépe. Společně s manželem žili skromně, díky tomu mohli Aničce dopřát jazykové kurzy a později studium v Praze. Mělo to smysl?
Anička (23) je moje jediná dcera, moje milované dítě. Chtěla jsem, aby měla lepší život než já. Byla jsem nejmladší z pěti dětí v opravdu chudé rodině. Vždy jsem nosila roztrhané boty a jedla chleba s cukrem. Slíbila jsem si, že až budu matkou, zajistím svému dítěti všechno, i na úkor vlastního pohodlí...
Pracovala jsem tvrději než kdokoliv jiný. Šetřila jsem každou korunu ještě předtím, než se Anička narodila. Můj manžel nebyl tak nadšený šetřením, ale když jeho zaměstnavatel zkrachoval a musel si hledat novou práci, uvědomil si, jak těžké bude poslat naši dceru do světa. Aby mohla studovat, žít ve velkém městě a získat dobrou práci. Také začal šetřit...
Obětovala jsem se pro dceru
Anička byla nejchytřejší ve třídě. Byla jsem na svou jedničkářku ohromně pyšná. Utrácela jsem peníze za její kroužky. Měla němčinu, angličtinu a dokonce i španělštinu, protože jsem si myslela, že znalost cizích jazyků jí může otevřít spoustu dveří.
Byla jsem nadšená, když jsem z jejího pokoje slyšela slova v různých jazycích. Ničemu jsem samozřejmě nerozuměla, ale věděla jsem, že Anička chce studovat lingvistiku v hlavním městě.
Nedívala jsem se na náklady, odříkala jsem si, abych jí zaplatila stravu a nájem v Praze. Navíc měla výjimečný vkus, dokázala si vybrat krásné boty a oblečení, i kdy většinou to nejdražší. Někdy si objednávala věci přes internet a já je musela platit, protože jak bych mohla poslat pošťáka pryč?
Věřila jsem, že to jsou důležité věci, a odkládala jsem nákup nových ubrusů nebo závěsů do domácnosti. Nechtěla jsem utrácet, takže jsem si zašívala třeba halenky, abych šetřila pro Aničku. Ale všimla si vůbec, jak se kvůli ní obětuji?
Tahala ze mě peníze
Jen rodič vysokoškoláka pochopí, jaké náklady jsou spojené s denním studiem. Anička byla ve třetím ročníku a když jsem spočítala peníze, které jsme jí poslali, vyšlo mi, že bychom si mohli koupit nové auto. Naše škodovka byla stará a vrzala. Ale co, můžu přece jezdit do práce na kole, ne?
Anička mi občas volala a stěžovala si na život v hlavním městě.
„Mami, chtěla bych se bavit, jít ven, poznat lidi... Ale nemůžu!“
„Proč ne, miláčku? Užij si to! Jen pamatuj, že se snažíš o stipendium,“ odpověděla jsem.
„Musela bys mi dát nějaké kapesné... I voda stojí v baru 50 korun, ne-li víc. Je mi trapné to říkat...“
Anička mě pravidelně prosila o půjčky. Říkám tomu půjčky, protože slíbila, že až začne pracovat, vrátí nám peníze. Jen už neřekla, kdy k tomu dojde. Doufala jsem, že si najde nějakou brigádu, i kdyby jen za pár tisíc měsíčně, aby nám trochu ulevila. Ale k ničemu se neměla.
Rozhodli jsme se ji zkontrolovat
Poslední dobou působila sklesle a přestože jsem se snažila dostat z ní nějaké nějaké informace, nic mi neřekla. Co když má potíže s přítelem? Nebo se pohádala s kamarádkou?
S manželem jsme začali šetřit, abychom ji mohli navštívit. Připravila jsem zavařeniny a džemy, aby Anička měla co jíst. Nastoupili jsme do vlaku s velkými taškami, zpocení jako myši, ale naše auto by tu dlouhou cestu nevydrželo.
Neřekli jsme jí, že dorazíme. Měla jsem rezervní klíč od jejího podnájmu, takže jsme to naplánovali jako překvapení. Byla jedna hodina odpoledne, mysleli jsme, že je ve škole. Vešli jsme dovnitř a tam čekalo překvapení na nás.
Anička ležela v posteli, kolem ní byly poházené cigarety, lahve, chipsy a zbytky jídla. Byla jsem v šoku. Ona utrácí peníze za takové hlouposti?
„Aničko, proboha, co to s tebou je?“ vykřikla jsem.
„Mami? Tati? Co tady děláte?“
„Proč nejsi ve škole?“
„Já... já už do školy nechodím...“
Dcera mě zklamala
Jako by do mě uhodil blesk. Stála jsem tam a koukala na ni s otevřenou pusou.
„Snažím se zjistit, co opravdu chci dělat v životě... Poslední dobou hodně přemýšlím... Nevím, jestli chci být překladatelkou!“
„A čím sakra chceš být? Celé roky utrácíme peníze za tebe a tvoje vzdělání,“ ozval se náhle můj manžel. „Tvoje matka bere přesčasy, já pracuji na směny v továrně, a ty po třech letech studia chceš dál vysávat naše peníze, abys zjistila, co budeš dělat v životě? Sbal si věci a jedeme domů! Už bylo dost těch nesmyslů!“
Náhle zazvonil telefon. Anička po chvilce hledání vylovila z postele nějaký zbrusu nový mobil.
„Odkud máš ten telefon? Je to z peněz, které si ode mě půjčuješ na živobytí? Takhle jsem tě vychovala?“ vykřikla jsem roztřeseným hlasem. „Najdeš si práci u nás na vesnici. Můžeš třeba doučovat nebo dávat soukromé hodiny cizích jazyků, abys nám splatila ty peníze. Stejně nám nikdy nevrátíš všechno. A nevím, kdy ti odpustím...“ vzlykala jsem.
Miluji svou dceru nade vše, ale nikdy neocenila úsilí, které jsme s manželem vynaložili na její výchovu a podporu. Chceme si také občas dát něco dobrého k jídlu, a ne si odříkat, aby naše dítě mělo vše. Mimochodem, když je řeč o našem dítěti... Zmínila jsem se už, že Anička je těhotná?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
