Zpěvačka Iris se chtěla zabít kvůli první lásce: Začalo to čtením zpráv a zákazy, skončilo těžkými depresemi

Dnes je Iris už dospělá žena. Na to, co se jí dělo v pubertě, ale nikdy nezapomene. Trpěla depresemi, které postupně vedly k myšlenkám na sebevraždu. Poslední kapkou pak byl hodně nezdravý první vztah. Kdyby tehdy její rodiče neobdrželi znepokojivý telefonát ze školy a adekvátně na něj nezareagovali, možná by to s dívkou skončilo tím nejhorším možným způsobem.

"Když jsme jeli na psychiatrii, vedla jsem určitý život, ve kterém jsem neviděla problém. Pak jsem si tam sedla a tak, jak si teď tady povídáme, jsem si povídala s paní doktorkou, která byla milá, naslouchala mi a já jí říkala: 'Já se vlastně uklidňuju myšlenkou, že to můžu skončit zítra.' To bylo něco, co mi v té době dodávalo takový zvláštní klid," vzpomíná Iris na nejtemnější okamžik svého života. Nejen o něm, ale i o chystané desce, v níž se vyzpívala ze své bolesti, promluvila v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou.

Mohlo by Vás zajímat:

Maminka Twistena, který si sáhl na život: Křičela jsem, že už tu nechci být. Sílu jít dál mi dali další synové a založení nadace

Iris o tom, co ji přivedlo k myšlenkám na sebevraždu

Kdy sis sáhla na to nejhlubší dno? Kdys pomýšlela na to skončit?
Ty myšlenky se mi kradly do hlavy už zhruba od patnácti, šestnácti let. Nicméně to nejhorší období přišlo, když mi bylo asi devatenáct.

Proč to přišlo? Co se stalo?
Těch faktorů bylo víc, nicméně tou největší zkouškou, se kterou jsem se nevyrovnávala úplně dobře, byl můj první vztah. Nebylo mi ale moc dobře ani předtím.

Ten vztah byl hodně toxický. Co se tam dělo? Co to bylo za člověka?
Já nemám moc ráda to slovní spojení toxický vztah. Úplně se mi nelíbí v té situaci, která se stala. Vlastně se potkaly dvě děti, které zápasily se životem tak, jak nejlíp zvládaly, a bohužel to vyeskalovalo do situací, které občas byly až životu nebezpečné. Těžko se mi říká, že teenageři jsou toxičtí, když ještě nejsou dospělí.

Nicméně co tam probíhalo? Manipulace i nějaké násilí, shazování tebe... Co se dělo?
Ten vztah nebyl zdravý jak verbálně, tak fyzicky, takže tam docházelo k útokům všeho druhu, včetně takových těch začátků, jako čtení zpráv, zakazování chodit ven a vídat se s jinými lidmi. Ze začátku jsem to neviděla jako až takový problém, protože jsem se snažila vycházet tomu člověku vstříc. A potom se to všechno nabalí, až to zachází moc daleko.

Je to skoro deset let, přesto se ti o tom pořád těžko mluví. Nicméně jak to jde po krůčkách, jak říkáš, že to začíná čtením zpráv a tak dále, tak člověk si na to postupně zvyká. Dá se to takhle popsat, že postupně přijímá ty věci?
Já nemůžu říct, že jsem si zvykala. Nicméně když jsem se proti tomu snažila ohradit, tak se to zhoršovalo, ty reakce. Takže jsem se potom dostala do stavu, kdy jsem vzdala jakýkoliv boj.

Ale zůstala jsi v tom vztahu.
Zůstala z vícero důvodů. Jeden byl to, že jsem v jakési naivitě toho věku chtěla mít příběh první lásky, což takhle zpětně zní zvláštně. V tu chvíli to ale byla realita, ve které jsem byla a zároveň jsem věděla, že ten člověk potřebuje zázemí, které jsem mu chtěla dát, protože jsem věděla, že on na tom také nebyl dobře. Takže jsem furt doufala...

Doufala jsi, ale dohnalo tě to až k myšlenkám na sebevraždu. Kde se to překlopilo z toho, že pořád vidíš světlo na konci tunelu, a najednou jsi ho přestala vidět?
Ve chvíli, kdy mi ten člověk vyhrožoval, že mi vezme život. Z tohohle vztahu jsem se dostala, nicméně ta myšlenka ve mně zůstala, protože mi to řekl člověk, kterému jsem věřila, měla ho ráda. Tak to ve mně rezonovalo ještě hodně dlouho. Když ti někdo řekne, že si nezasloužíš být, tak to v tobě zůstane.

To byla doba, kdy se to podepsalo i na tvém psychickém stavu. Nebyla to jenom myšlenka na sebevraždu, ale i depresivní stavy.
Pravdou je, že v tom vztahu se všechno násobilo. Všechny ty problémy, které se do té doby zdály zvladatelné, najednou zvladatelné být přestaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Náctileté sužují úzkosti a deprese: Nově založená nadace Twisten Foundation to chce změnit

Iris o tom, co jí zachránilo život

Co ti pomohlo? Díky čemu jsi to nakonec zvládla nebo kdo ti pomohl, abys to zvládla?
Rodina, úplně jednoduše moje rodina, protože ti řekli: "Aha, tady je problém a vidíme, že ty ho nedáš." Popravdě, já dlouho skrývala, že nějaký problém byl. K mým rodičům se dostalo, že mám problém, ne ode mě, ale ze školy, protože jsem měla těžké problémy s docházkou, a tím, že už jsem od střední nebydlela s rodiči, tak mě neměli každý den vedle sebe, aby to viděli. Takže já je nechtěla trápit tím, že mám problém. Já dělala, že se nic neděje, a najednou dostali rodiče telefonát ze školy: "Nechodí, špatné známky, prostě je to průšvih. Chceme ji vyhodit." V tu chvíli naštěstí rodiče zakročili a udělali všechno pro to, aby mi pomohli, takže jsem jim byla vděčná a právě oni byli mojí motivací. Viděla jsem, tolik dali energie do toho, aby mi pomohli, a já si řekla OK, tak tohle vám dlužím.

Ono totiž mladých lidí, kteří mají nějaké psychické problémy, přibývá a teď, když někdo zavolá rodičům ze školy, tak mám pocit, že většina jich na dítě udeří a moc mu nepomůže nebo nepřidá.
Tohle období tam na velice krátkou dobu bylo také. Nicméně si myslím, že dost mluvilo samo za sebe to, když paní profesorka tátovi doslova řekla: "Jeďte na psychiatrii. Teď."

Jeli jste?
Jeli jsme.

A co se tam dělo? Co se děje s mladým člověkem na psychiatrii? Přiznáš si ten problém a pomůže to?
Pro mě to bylo zvláštní. Protože v tu chvíli, kdy jsme tam jeli, to byl můj denní život. Já v něm neviděla problém. Pak jsem si tam sedla a tak, jak si teď tady povídáme, jsem si povídala s paní doktorkou, která byla milá, naslouchala mi a já jí říkala: "Já se vlastně uklidňuju myšlenkou, že to můžu skončit zítra." To bylo něco, co mi v té době dodávalo takový zvláštní klid. Teď, když o tom mluvím, je to úlet. Už na to nekoukám tak, jak jsem na to koukala předtím.

Dokázali s tebou lékaři nebo odborníci rozklíčovat původ těch depresí? Jestli je to něco, co se třeba táhne od dětství nebo to v tobě bylo nebo jestli byl nějaký spouštěč? Pojmenovali jste to?
Já s doktory nejvíc řešila ten aktuální problém. A to bylo, jak mě udržet při životě. Museli jsme to řešit postupně a nerozklíčovali jsme žádný moment, nic takového. To v tu chvíli ani nebylo třeba řešit. Já trpěla na extrémní úzkosti. Ve chvíli, kdy jsem řekla: "Ano, tohle je průšvih, já už tady nechci být," jsem se celá sesypala, takže jsem přestala být schopná chodit mezi lidi. Deprese přišly v takovém levelu, že jsem skoro ani nemohla vstát z postele a natočit si vodu. Takže to, odkud to vzešlo, vůbec nebylo podstatné.

Mohlo by Vás zajímat:

Jako dvojčata: Wendy Cobain pojil s jejím synem Kurtem neobvyklý vztah. Silné pouto ale zničila deprese

Cesta Iris k uzdravení duše

Byla jsi potom v péči psychologů? Docházela jsi na terapie, aby se celý ten život zase urovnal a zvedla ses ze dna?
Já docházela, což mi hodně pomohlo, do denního stacionáře. Nebyla jsem úplně ztotožněná s vidinou toho, že budu zavřená v nemocnici. Já všem slíbila, že budu docházet, na co všechno bude nutné, ale že bych chtěla spát u sebe doma. Takže jsem docházela do denního stacionáře, který mi ukázal způsoby, jak fungovat sama se sebou a co by bylo dobré, abych dělala. Dostala jsem návod, co vyzkoušet k tomu, abych si pomohla.

Co jsi třeba vyzkoušela? Co pomohlo?
Všechno možné.

Co byla ta vzpruha, že člověk zase začal mít chuť do života?
Trvalo to popravdě dost dlouho a rozhodně to nebyl lineární vzestup. A já i na tom stacionáři měla paradoxně problém třeba s arteterapií nebo s muzikoterapií, na které jsem nezvládla sedět, protože v tu dobu jsem cokoliv, co mi jakýmkoliv způsobem připomínalo hudbu, nebyla schopná konzumovat.

To se ale dostáváme k velkému tématu. Hudba je tvůj život, a když jsme se bavily před tímhle rozhovorem, tak jsi říkala, že muzika byla to, co ti pomohlo, co ti dalo ten smysl, ten směr... To přišlo kdy?
Já začnu tím, co bylo ze začátku to nejdůležitější, a to naučit se mít radost z maličkostí, protože to bylo něco, co jsem nikdy nedělala. Byla jsem vždycky extrémně orientovaná na cíle, které jsem měla, a úplně jsem ztratila pojem o tom, co mi vlastně dělá radost.

Takže tě svým způsobem ničil i tlak společnosti...
Neřekla bych vyloženě společnosti, já si vždycky dost vyvíjela tlak sama na sebe, což bylo také něco, co jsem se musela odnaučit. Prostě přetvořit velkou část svého přemýšlení tak, jak jsem ho měla odmalinka. Do toho jsem objevila, že ráda chodím na procházky. Sama, jenom tak aspoň na 20 minut vypnout, nadýchat se čerstvého vzduchu a tyhle maličké věci mi pomohly zase dojít sama k sobě a najít i tu ztracenou lásku k hudbě, protože to byla vždycky moje velká součást. Ale v tom těžším období mě trošku ubíjela, takže jsem si musela dát pauzu a zase se vycentrovat, abych si postupně našla cestu k tomu, co mě tam dostalo.

Co dalšího prozradila Iris Petříková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• Jak dlouho se potýkala s depresivními stavy
• O své první desce, kterou nahrála
• Jak se první láska odrazila na jejích dalších vztazích
• Jak to má v hlavě nastavené dneska
• Jaké má plány v muzice
• O nehodě při klipu k první písničce

Máte psychické potíže? Kontaktujte zdarma nonstop Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, nebo pokud jste dítě či student, pak i bezplatnou nonstop Linku bezpečí (116 111).

Pro náctileté je tady také nadační fond Twisten Foundation (twistenfoundation.cz), který zprostředkovává bezplatný chat s odborníkem.

Galerie Zpěvačka Iris se chtěla zabít kvůli první lásce: Začalo to čtením zpráv a zákazy, skončilo těžkými depresemi