Facebook
Instagram
Zuzana měla svého dědu ráda. Zbožňovala jeho historky a sbírku obrazů, které zasvětil svůj život. Po jeho smrti se rodina na tyto obrazy podívala pragmatičtěji. Chtěli je prodat a peníze si rozdělit. Nepočítali ovšem s jednou věcí.
Můj dědeček Jan byl výjimečný člověk. Vždycky mi vyprávěl o svých cestách a dobrodružstvích, která zažil. Nejvíce mě fascinovaly příběhy spojené s uměním. Jeho sbírka obrazů byla mimořádná, koneckonců, věnoval se jí celý svůj život...
Zdědili jsme sbírku obrazů
Po dědově smrti se sešla celá rodina, abychom si rozdělili jeho majetek, především cennou sbírku obrazů. Děda vždy zdůrazňoval, jak důležitá pro něj je. A teď byla naše.
„Tenhle obraz je opravdové mistrovské dílo,“ řekl můj táta s jiskrou v oku. „Vždycky jsem obdivoval dědečkův vkus.“
Moje teta Kateřina (58) se mračila, když si prohlížela obrazy.
„Zajímalo by mě, kde na to vzal tolik peněz. Ví o tom někdo víc?“ zeptala se a rozhlížela se kolem sebe.
Táta na chvíli zmlkl, jako by přemýšlel, jak odpovědět. Dívala jsem se na něj a snažila se pochopit jeho mlčení. Cítila jsem, že něco není v pořádku.
Kateřina zvedla jeden z obrazů a pozorně si ho prohlédla.
„Možná bychom to měli nechat ocenit odborníkem...“ navrhla. V jejím hlase byl patrný náznak pochybností.
Otec přikývl, ale jeho oči se leskly způsobem, který ve mně vzbudil podezření. Začala jsem přemýšlet nad tím, co se za touto sbírkou opravdu skrývá...
Měla jsem pocit, že táta něco tají
Rozhodla jsem se promluvit si s tátou v soukromí. Našla jsem ho v dědečkově pracovně, kde si prohlížel nějaké dokumenty.
„Tati, co víš o těch obrazech? Něco mi tu nesedí,“ zeptala jsem se.
Pohlédl na mě a povzdechl si.
„Zuzano, nevíš, o čem mluvíš. Ty obrazy jsou pro naši rodinu důležité. Musíme je zachránit,“ odpověděl.
Snažila jsem se pochopit jeho chování. Otec byl vždy klidný a vyrovnaný, ale teď vypadal nervózně a tajnůstkářsky. Co může být na těch obrazech tak důležitého?
„Ale proč teď? Proč jsi nikdy předtím nemluvil o jejich hodnotě?“ naléhala jsem.
„Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Prostě mi věř...“ řekl a vyhnul se mému pohledu.
Teď už jsem si byla jistá, že něco tají.
Sbírka měla své temné tajemství
Tu noc, když všichni spali, nemohla jsem usnout. Měla jsem žízeň. Když jsem vstoupila do kuchyně, zaslechla jsem tlumené hlasy vycházející z obýváku. Tiše jsem šla blíž a uviděla rodiče, jak si šeptem povídají.
„Nesmíme dovolit, aby se někdo dozvěděl pravdu. To by všechno zničilo,“ říkal otec.
„Ale co když to někdo odhalí? Co uděláme pak?“ zeptala se máma s obavami.
Ztuhla jsem. Co to tají? Co se děje s těmi obrazy?
„Musíme být opatrní, Zuzana asi něco tuší,“ pronesl táta.
Nemohla jsem to už déle vydržet, vrazila jsem do pokoje.
„Slyšela jsem váš rozhovor. Co mi tajíte?“ zeptala jsem se rázně.
„Zuzano, ty obrazy... jsou falešné. Skutečnou sbírku děda prodal před lety,“ přiznal neochotně táta.
„Cože?“ vykřikla jsem překvapeně.
„Dědeček prodal sbírku, aby splatil své dluhy. Tyhle obrazy jsou jen reprodukce...“ zopakoval táta.
Děda neměl na vybranou
Seděla jsem tiše a snažila se vstřebat tu informaci. Táta pokračoval ve vysvětlování, ale jeho slova ke mně doléhala jakoby z dálky.
„Děda neměl na vybranou... Měl obrovské dluhy. Prodal sbírku a nahradil ji reprodukcemi, aby nikdo nic nepoznal. Chtěl nás ochránit před skandálem,“ vysvětloval táta a díval se na mě smutně.
„Ale co teď? Myslela jsem, že ty obrazy jsou naše budoucnost, že je prodáme a budeme mít peníze...“
Matka se mě snažila uklidnit.
„Zlato, to není konec světa. Děda udělal to, co považoval za nejlepší. Musíme pochopit jeho rozhodnutí a naučit se žít s tím, co máme.“
Ale já se cítila podvedená. Peníze z prodeje obrazů by se mi hodily.
Doufali jsme, že získáme peníze
Druhý den jsem šla navštívit tetu Kateřinu. Věděla jsem, že jí musím říct pravdu o obrazech.
„Teto, měla bys něco vědět,“ začala jsem nejistě, srdce mi bušilo rychleji.
Kateřina se na mě podívala, všimla si mého neklidu.
„Co se stalo, Zuzano? Vypadáš, jako bys viděla ducha...“
„Ty obrazy... jsou reprodukce. Děda prodal skutečnou sbírku už před lety, aby splatil dluhy,“ řekla jsem rychle, jako by to takhle mělo být méně bolestivé.
Kateřinin výraz se okamžitě změnil. V očích se jí objevila zlost a zklamání.
„Cože? Jak je to možné? Myslela jsem, že ty obrazy mají obrovskou hodnotu!“ vybuchla.
„Vím, teto, všichni jsme si to mysleli. Děda musel splatit velké dluhy. Neměl na vybranou,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale cítila jsem, jak její frustrace narůstá.
„Myslela jsem, že z toho konečně něco budeme mít, že za ty obrazy si koupím...“ nedořekla. „Proč se o tom dozvídám až teď?“
Celá rodina byla zklamaná
V následujících týdnech byla v naší rodině napjatá atmosféra. Všichni jsme se museli smířit s pravdou o dědových obrazech. Seděli jsme v obýváku, kde jsme nedávno řešili prodej sbírky, ale teď bylo všechno jiné. Ve vzduchu se vznášelo zklamání.
„Myslela jsem, že z těch obrazů něco bude...“ vzdychla Kateřina a zírala na jeden z nich. „Nemají vůbec žádnou hodnotu.“
Táta, který seděl vedle ní, sklonil hlavu.
„Vím, že jste všichni zklamaní...“ řekl omluvně.
Dívala jsem se na rodinu, viděla smutek a lítost. Celé roky jsme věřili, že sbírka nám jednou finančně pomůže. Teď jsme museli čelit realitě.
„Možná bychom měli prodat dům a rozdělit si peníze...“ navrhla Kateřina nejistě.
Viděla jsem, jak všichni přikyvují. To by mohlo být řešení, které nám vynahradí zklamání z dědovy sbírky obrazů. Také jsem přikývla...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
