Facebook
Instagram
Adéla je kreativní, schopná, ale také přehlížená. A to jenom proto, že je žena. Dlouho se trápila tím, že si její nápady přivlastňují kolegové. Myslela si, že pokud odejde z práce, bude to znamenat prohru. Pak se rozhodla, že se to musí změnit.
Mám vystudovanou vysokou školu a inženýrský titul. Moje práce pro mě byla víc než jen povoláním – byla také mou vášní. Každý den jsem se však musela potýkat s překážkami, které souvisely víc s tím, že jsem žena, než s mými schopnostmi. Byla jsem jedinou ženou v týmu. A přestože jsem měla inovativní nápady, kolegové je často přehlíželi nebo si je rovnou přivlastňovali.
Každý den byl boj
Bylo to vyčerpávající. Každý den jsem čelila ignorování a zlehčování své práce. Na poradách byly mé nápady odmítány nebo přehlíženy, dokud je nezopakoval někdo z kolegů. Pak byly najednou přijímány s nadšením. Když jsem přišla s řešením technických problémů, pochvalu jsem nesklidila já, ale někdo jako Robert, Marek nebo jiný člen týmu, a já mohla jen zatínat zuby.
Jednou jsem se po další takové poradě rozhodla ozvat. „Michale, všiml sis, že když jsem dnes navrhla řešení, které pak Robert představil jako své, najednou ho všichni začali akceptovat?“ zeptala jsem se vedoucího mého oddělení.
„Vím o tom,“ odpověděl, vyhnul se však mému pohledu. „Někdy lidé nejsou připraveni na změny hned. Musí je prostě slyšet od někoho jiného...“
To byla jeho obvyklá výmluva. Vždy mi říkal, že tým potřebuje „dozrát“ na mé nápady. Ale já věděla, že v této firmě nešlo o žádné „dozrávání“. Šlo o to, že jsem žena. I když jsem bojovala o uznání a ocenění svých schopností, zeď předsudků byla neprostupná...
Kamarádka se divila, že to toleruji
Moje kamarádka Magda pracuje v podobném oboru. Věděla jsem, že mě pochopí nejlépe. Daly jsme si jídlo v našem oblíbeném bistru a já jí vyprávěla o další ponižující poradě. Magda mě poslouchala s vážným výrazem.
„Jak dlouho to ještě budeš snášet?“ zeptala se. „Zasloužíš si lepší místo. Tam u vás tě nikdy neocení.“
„Vím, že máš pravdu, ale nechci to vzdát. Nechci, aby si mysleli, že odcházím, protože na to nestačím. Když teď odejdu, budou si myslet, že vyhráli,“ řekla jsem zklamaně.
„Odchod není porážka. Je to jen změna směru. Pokud odejdeš a najdeš si místo, kde tě ocení, je to vítězství, ne prohra. Někdy je potřeba odejít tam, kde můžeš rozkvést,“ dodala rozhodně.
Její slova mi začala rezonovat v hlavě. Co když má pravdu? Možná tím, že odejdu, se nevzdávám, ale udělám krok k lepší budoucnosti. Čím dál častěji jsem přemýšlela nad tím, jestli můj boj v té firmě není jen ztrátou času.
Dostala jsem úžasnou nabídku
Asi o dva týdny mi zavolali z konkurenční společnosti a zeptali se mě, jestli bychom si mohli promluvit. Prý pro mě mají nabídku, která by mě mohla zajímat. Rozhovor s jejich ředitelem byl jako závan čerstvého vzduchu. Od začátku mě ujišťoval, že jejich firma dbá na rovnost pohlaví a že moje schopnosti budou plně využity.
„Víme, co umíte, a rádi bychom vás přivítali mezi námi,“ řekl, když jsme seděli naproti sobě v elegantní konferenční místnosti. „U nás není prostor pro diskriminaci. Tady dostanete příležitost růst a realizovat své projekty.“
Poslouchala jsem ho pozorně, ale zároveň jsem cítila neklid. Mohla bych opravdu opustit všechno, co jsem za ty roky vybudovala? V mé současné práci jsou problémy, ale právě tady jsem získala zkušenosti...
„To zní skvěle,“ odpověděla jsem po chvíli. „Ale... bojím se, že když teď odejdu, opustím něco, na čem jsem tak dlouho pracovala.“
Ředitel se na mě chápavě podíval. „Někdy je potřeba něco nechat za sebou, abyste mohla jít dál. To není útěk. Je to šance na lepší profesní život, na místě, kde vás ocení,“ řekl klidně. Jeho slova uhodila hřebík na hlavičku...
To byla poslední kapka
Když jsem se vrátila do práce, stále jsem byla rozpolcená mezi loajalitou a touhou po změně. Vše se ale brzy změnilo. Už několik měsíců jsem pracovala na důležitém projektu. Byla to moje koncepce, moje práce a můj čas. Byla jsem si jistá, že za to budu oceněna. Ale na poradě, kde se projekt prezentoval, byl za mé řešení pochválen můj kolega Robert.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co se děje. Michal, který seděl v čele stolu, neudělal nic, aby to zastavil. Cítila jsem vztek a bezmoc. Po skončení schůzky jsem zašla za ním. „Víš, že to byl můj projekt. Robert s těmi řešeními neměl nic společného,“ začala jsem a snažila se zachovat klid.
Michal pokrčil rameny. „Víš, jak to chodí. Někdy je potřeba nechat, aby uznání získali i ostatní...“
V té chvíli pohár mé trpělivosti přetekl. Nemůžu dál fungovat tam, kde nerespektují mou práci.
Rozhodla jsem se správně
Po této příhodě jsem věděla, že nemůžu pokračovat ve firmě, která mě srážela na kolena a ignorovala můj přínos. Abych si byla stoprocentně jistá, ještě jednou jsem si promluvila s Magdou.
„Zasloužíš si něco lepšího,“ řekla Magda. „Nebojuj tam, kde nikdy nevyhraješ. Najdi si místo, kde ocení tvé dovednosti.“
Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mé kariéře. Na jedné straně jsem se bála, že odchodem přijdu o šanci vyhrát boj s těmi zpátečníky. Na druhé straně jsem věděla, že setrvání by znamenalo ztratit další roky v beznadějném zápase. Nakonec jsem se rozhodla – odejdu.
Když jsem dala výpověď, cítila jsem směs úlevy a nejistoty. Čekala mě nová budoucnost, plná možností, ale i výzev. V nové firmě jsem rychle pochopila, že to byla správná volba. Konečně jsem cítila, že se mohu rozvíjet bez strachu, že si někdo přivlastní mé zásluhy. Nebylo to snadné, ale někdy je opravdu potřeba nebát se odejít a jít tam, kde můžete rozkvést...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Související články
