Facebook
Instagram
Adriana žije sama a neumí říct ne. To jsou dva důvodu, kvůli kterým ji všichni v práci využívají. Když nestíhají, prostě to přehodí na ni. A ona to mlčky přijme.
Vždycky jsem byla milá, ochotná a připravená pomoci, a tak jsem si v kanceláři rychle získala pověst člověka, na kterého se můžete vždy spolehnout. To znamená, že mě všichni využívali. Dobré srdce často jde ruku v ruce s nedostatkem asertivity. A protože žiju sama, ostatní si mysleli, že na mě mohou přehazovat různé úkoly, když už mám tolik volného času...
Neuměla jsem říct ne
Bylo po páté hodině a já se právě chystala odejít domů, když se v mé kanceláři nečekaně objevil šéf.
„Už odcházíte?“ pronesl a já přesně věděla, co tento tón hlasu znamená.
„Pracovní doba skončila,“ zavtipkovala jsem, ale šéf se neusmál.
„To je škoda,“ povzdechl si, „protože jsem měl na vás malou prosbu.“
„Jakou?“ zeptala jsem se a už jsem si představovala další úkoly, které daleko přesahují mé povinnosti. A, samozřejmě, nedostanu za ně ani korunu navíc.
„Je to opravdu drobnost. Jde o opravu zprávy. Paní Stanislava se o to měla postarat, ale musela zůstat doma s nemocným dítětem.“
„Dobře,“ řekla jsem rezignovaně a položila kabelku zpátky na stůl. „Opravím tu zprávu.“
„Jsem vám velmi vděčný,“ pronesl šéf. Věděl naprosto přesně, že dosáhne svého, protože jsem byla známá tím, že neumím říct ne. „Nebude to trvat déle než dvacet minut.“
Ve skutečnosti to trvalo mnohem déle – v práci jsem strávila dvě hodiny navíc, přesto jsem nebyla s konečným výsledkem úplně spokojená. Šéf zmizel hned poté, co jsem souhlasila, že se postarám o něco, co měl udělat někdo jiný...
Vždy jsem byla pokorná ovečka
Můj největší problém spočíval v tom, že jsem neuměla stanovit hranice. Navíc jsem neměla rodinu, takže šéf a ostatní kolegové předpokládali, že nemám osobní život a například nepotřebuji dovolenou během svátků nebo letní sezóny.
Asertivita nikdy nebyla mou silnou stránkou. Nikdo mě jí nenaučil. Doma jsem slyšela jen to, že mám být milá k ostatním, hezky vypadat a usmívat se. Jakýkoliv pokus o vzpouru byl rychle potlačen. Když jsem požadovala, aby byl můj názor brán vážně, neprošlo mi to. Brzy jsem si vlastní názor začala spojovat s trestem.
„Pokud nebudeš poslušná, dostaneš zaracha...“ byla snad nejčastější věta mých rodičů. Nedokázali si představit, že bych mohla chtít něco jiného než to, co ode mě očekávali oni.
Tento přístup mě provází od dětství. Třesu se při pomyšlení, že bych svým odmítnutím mohla někomu ublížit. Proto často souhlasím s věcmi, které nechci dělat. A když má moje hlava chuť říct „ne“, z mých úst vyjde „ano“.
Je to neskutečně vyčerpávající, protože po každé takové situaci se cítím hrozně – jako vyfouknutý balónek. O pocitech viny za to, že jsem se znovu nechala zmanipulovat a v podstatě dovolila lidem rozhodovat o mém životě, ani nemluvím. Navíc stereotyp o ženách bez manžela a dětí je nesmírně frustrující. Byla to moje vědomá volba, i když v očích mé rodiny je to hrozná tragédie...
Nemám odvahu se ozvat
V kanceláři si mnou ruce, protože na mě mohou naložit doslova všechno. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy měla volno v červenci nebo srpnu. Posledních pár let pracuji i na Štědrý den a Silvestra.
„Musíš s tím přestat,“ řekla mi kamarádka, když jsem si jí postěžovala po telefonu. Nemusím asi dodávat, že mi to neříkala poprvé.
Situace s tou hloupou zprávou mě úplně rozhodila. Zvlášť když jsem od šéfa dostala vynadáno. Řekl mi, že jsem se mohla víc snažit a že by bylo nejlepší napsat to celé znovu. Do očí mi vyhrkly slzy. Samozřejmě jsem jako poslušná ovečka vzala jeho nespokojenost na sebe a slíbila, že zprávu připravím znovu, i když to měla udělat paní Stanislava (44).
A tak jsem kámošce znovu vzlykala do telefonu.
„Udělej si laskavost a konečně jdi na terapii,“ oznámila rozhodně. „Pošlu ti číslo na skvělou terapeutku. Jen jí zavolej a domluv si schůzku.“
Okamžitě jsem začala hledat výmluvy, což okomentovala tak, že zřejmě ráda setrvávám ve svém neštěstí a že už neví, jak se mnou mluvit. Trochu jsme se pohádaly, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že neustále čelím překážkám a výzvám.
Dokázala jsem říct ne
Poslední kapkou bylo, když paní Stanislava znovu něco pokazila a její povinnosti skončily na mém stole. Přijala jsem je bez mrknutí oka, i když jsem uvnitř zuřila.
Dlouho jsem se zdráhala zavolat terapeutce, kterou mi doporučila kámoška, ale nakonec jsem to udělala. Cítila jsem, že takto nemůžu dál fungovat, přestože jsem neměla ponětí, jak to řešit. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděla, že se stavím do role oběti, protože z toho mám určité výhody. Nicméně dlouhodobě je uspokojování všech kolem a ignorování vlastních potřeb frustrující a vede k depresím.
Terapeutčinu kancelář jsem opouštěla plná vzteku. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si uvědomila, že jsem naštvaná na sebe. Šla jsem na další sezení a pak na další. Díky tomu jsem začala vidět víc než dřív a kousky skládačky nazvané „můj život“ se pomalu začaly skládat dohromady.
Zjistila jsem, že naučit se stanovovat hranice je docela výzva. Zvláště když lidé, kteří dosud využívali, že je nemám, nejsou spokojeni. Terapeutka trpělivě vysvětlovala, že tomu nesmím podlehnout, pokud chci něco změnit.
Velkým zlomem pro mě bylo, že jsem šéfovi řekla „ne“, když na mě chtěl přehodit projekt, který dalece přesahoval mé povinnosti.
„Je mi líto, ale nemůžu se tím zabývat,“ pověděla jsem klidně a hleděla mu do očí.
„Děláte si legraci?“
„Ne,“ odpověděla jsem s rostoucí jistotou. „To vyžaduje přesčasy, za které mi nikdo nezaplatí.“
Chvíli mlčel, pak řekl, že to chápe. Na jednu stranu jsem na sebe byla hrdá, ale na druhou stranu jsem očekávala nepříjemné následky. Nějak se mi ale podařilo ovládnout strach.
Všechno se změnilo
Jednoho dne, přesně v pět hodin, jsem se chystala odejít z kanceláře.
„Hele, nemůžeš zůstat trochu déle?“ zeptala se paní Stanislava. „Nestíhám a tvoje pomoc by se mi hodila.“
„Mám domluvenou kosmetičku a nebudu to znovu odkládat,“ odpověděla jsem poněkud ostře, už jsem cítila vztek.
„Ach, to je škoda...“
Zůstala jsem neoblomná. Slušně jsem se rozloučila a odešla. Není divu, že paní Stanislava nestíhá, když tráví pracovní dobu procházkami mezi kancelářemi, popíjením kávy a klepy. Později jsem zaslechla cosi o tom, že jsem se změnila a nejsem už tak milá jako dřív. Díky své terapeutce jsem pochopila rozdíl mezi být milá a být naivní. To jsou dvě různé věci.
Když si mě šéf pozval na kobereček, byla jsem pevně přesvědčena, že to je konec mé kariéry ve firmě. Místo toho mi nabídl lepší pozici. Bylo s tím spojeno více povinností, ale také mnohem vyšší plat. Vyrazilo mi to dech.
„Děkuji,“ vykoktala jsem..
„Jste spolehlivá zaměstnankyně, paní Adriano,“ řekl a pevně mi stiskl ruku. „Jsem přesvědčen, že si povedete skvěle.“
Je pravda, že když začneme respektovat sami sebe a svůj čas, okolí nás začne vnímat jinak. Začátky nejsou jednoduché, ale práce na sobě stojí za to...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
