Alena (27): Dcera je po nástupu do školky pořád nemocná. Kolega v práci mi kvůli tomu řekl něco dost hnusného

Dcera Eliška (3,5) se mi narodila brzy. Asi nikdo nečekal, že ve už 23 letech budu mámou. Já jsem ale za svoji holčičku šťastná. Díky ní mám v životě jinou a lepší perspektivu. Samozřejmě, že mě mrzelo, že jsem musela skončit v práci, ale nedalo se nic jiného dělat.

Mohlo by Vás zajímat:

Verča (27): Máma se mnou nemluví. Neskousla, kolik si vydělám tím, co podle ní není skutečná práce

Měla jsem v práci fajn kolektiv

Měla jsem pěkné místo v kanceláři a fajn mladou partu lidí, se kterými jsme si moc rozuměli. Jezdili jsme na teambuildingy, chodili na pivo po práci a bylo to vážně fajn. Pak jsem otěhotněla, porodila a kontakt s prací úplně ustal. Chtěla jsem se vrátit, vypomáhat brigádně aspoň na pár hodině týdně, ale od vedení firmy jsem dostala stopku.

Chtěli někoho na plný úvazek, a to jsem já s péči o dceru nemohla zvládnout. Byla jsem opravdu naštvaná. Místo toho, aby využili mých znalostí a zkušeností, nechali mě plavat. Přece jen jsem tam pracovala tři roky, to přece není málo, nemohla jsem pochopit jejich odmítnutí.

Mohlo by Vás zajímat:

Edita (23): Musím na rodičovské dovolené pracovat. Přítel nás odmítá živit

Dcerka byla stále nemocná

Nakonec tři roky s Eliškou doma utekly jako voda. Chvilkami to byly pěkně krušné časy, ale společně jsme to dotáhly do konce a já mohla v září Elišku poslat do školky. Je to velmi aktivní a přátelská holčička. Naštěstí nebyl žádný problém s aklimatizací. Rychle si tam našla kamarády a na mě si ani nevzpomněla.

Já proto mohla chodit znovu do práce. Návrat byl těžký, během tří let mé absence se toho spoustu změnilo a já se hodně věcí musela učit od znova. Byla jsem ze všeho hodně ve stresu. Zvládnu tu práci ještě? Jsem dost dobrá? Aby toho nebylo málo, začalo období nemocí.

Mohlo by Vás zajímat:

Sebastián (30): Kamarádům vadí, že jsem zůstal s dcerou na rodičovské. Prý jsem houby chlap

Návrat do práce je náročný

Po týdnu ve školce byla Eliška poprvé nemocná. Zůstala jsem s ní týden doma. Z domova jsem pracovat nemohla, a tak mi nezbývalo než jít na ošetřovačku. A v podobném duchu se to vleklo až do Vánoc, týden ve školce, týden doma. Kolegové ze mě byli na prášky.

Nechápali to. „Nemůžeš to prostě nějak zařídit, abys chodila normálně do práce jako ostatní?“ utrousil bezdětný kolega. Měla jsem sto chutí mu odseknout, že opravdu ne. Hlídací babičky nemám, a když je moje dítě nemocné, má před prací přednost. Návrat do zaměstnání se opravdu nepovedl, jsem ze všeho na prášky. Jen doufám, že teď už se nám všechny nemoci budou vyhýbat.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Antonie (36): Myslela jsem, že návrat do práce bude snadný. To bych ale nesměla mít děti

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.