Facebook
Instagram
Alena žije ve velkém městě a pracuje pro velkou firmu. Když její máma onemocněla, vrátila se domů, do malého města. A tam potkala svou starou lásku.
Vrátila jsem se do rodného města s pocitem, který bych mohla přirovnat ke směsi hořkosti a melancholie. Ve velkém městě jsem se cítila naplněná, ale zároveň odtržená od svých kořenů. Práce v korporaci mi dávala pocit nezávislosti, ale všechny ty večery strávené o samotě v malém bytě na mě začaly doléhat. Pak mi jednoho večera zazvonil telefon.
„Aleno, maminka je vážně nemocná. Potřebuje tvoji pomoc,“ řekl bez pozdravu můj bratr. Hlas měl plný starostí.
Neměla jsem na výběr. Rychle jsem se sbalila, nechala za sebou hromady papírů a prázdné hrnky od kávy. Návrat do rodného města, kde jsem vyrůstala, znamenal čelit vzpomínkám a složitým vztahům, zejména s matkou...
Vždycky jsme měly složitý vztah
Měla jsem pocit, že jsem nesplnila očekávání své matky. Nikdy nepochopila moji potřebu utéct do města, kde jsem se cítila svobodná a nezávislá. Teď, když jsem se vrátila domů, musela jsem čelit její nemoci a naší minulosti.
Máma ležela v posteli. Její hlas byl slabý, ale stále v něm byl ten stejný přísný tón, který jsem znala odmala.
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se opatrně.
„Mohlo by být lépe, ale důležité je, že jsi tady.“
Cítila jsem, že za těmi slovy je něco víc. Cítila jsem, že její nemoc je jako most, který nás má sblížit.
Dny plynuly pomalu a já se začala přizpůsobovat rytmu malého města. Každý den jsem navštěvovala matku v nemocnici, snažila se pochopit její potřeby a vyrovnat se se svými vlastními emocemi.
Náhodné setkání
Jednoho dne jsem se rozhodla zajít na trh. Slunce se jemně prodíralo skrz mraky a vzduch byl prosycen vůní čerstvé zeleniny a květin. Najednou jsem v davu uviděla známou tvář. Byl to Michal (31), moje první láska, kluk, s kterým jsem plánovala budoucnost, než nás život zavedl každého jinam. Naše oči se setkaly a čas jakoby se zastavil.
„Aleno? Co ty tady děláš?“ jeho hlas zněl překvapeně, ale vřele.
„Michale...“ snažila jsem se skrýt emoce, které ve mně náhle vybuchly. „Nečekala jsem, že tě tady potkám.“
„No, naše město je malé," usmál se.
„Maminka je nemocná. Musela jsem se vrátit, abych se o ni postarala,“ řekla jsem a pozorovala, jak jeho úsměv mizí. Tvářil se ustaraně.
„To mě mrzí,“ řekl a v jeho očích jsem viděla upřímný soucit. „Nechceš si o tom popovídat? Můžeme zajít na kafe.“
Možná to byla ta jednoduchost a upřímnost, která mi ve velkém městě tak chyběla. Souhlasila jsem.
„Co třeba dnes odpoledne? V té naší kavárně...“ navrhl a já hned věděla, o jaké kavárně mluví. Kdysi jsme se tam setkávali každý den.
Zbytek dne jsem strávila s maminkou, ale myšlenkami jsem byla jinde...
Má ještě místo v mém životě?
Kavárna byl útulná, naplněná vůní kávy a skořicových koláčků. Michal už čekal u jednoho ze stolů a když mě uviděl, hezky se usmál.
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
„Dobře, asi dobře...“ odpověděla jsem zamyšleně. „A ty? Co jsi dělal celé ty roky?“
Michal mi vyprávěl o své práci učitele na místní škole. O tom, jak nikdy neopustil město, protože cítil, že sem patří.
„Vždycky jsem tohle město miloval,“ řekl a podíval se mi do očí. „Dává mi klid, který ve velkém městě nenajdeš.“
„Chápu,“ odpověděla jsem, i když můj život byl úplně jiný. Vyprávěla jsem mu o své kariéře, o úspěších a výzvách, kterým jsem čelila.
„To muselo být těžké, ale i vzrušující,“ řekl s obdivem. „Vždycky jsem věděl, že dokážeš velké věci.“
Náš rozhovor byl plný smíchu, vzpomínek a momentů ticha, které říkaly víc než slova. Cítila jsem, že se v nás obou něco mění, že znovu začínáme vnímat jeden druhého. Tak jako kdysi...
Když jsem se vracela domů, měla jsem hlavu plnou Michala. Uvědomila jsem si, že k němu stále něco cítím. Jeho pohledy, gesta, způsob, jakým vyslovoval mé jméno, to všechno se mi moc líbilo. Cítila jsem se rozpolcená. Život ve městě byl těžký, ale také mi přinášel naplnění. Jsem opravdu připravená vrátit se do minulosti? Přemýšlela jsem nad tím, když jsem ležela v posteli.
Michal patřil do mého starého života. Mohla jsem mu dovolit, aby se stal součástí toho nového? Mohla jsem se vzdát svých snů a ambicí pro lásku?
Stále mě má rád
Při dalších setkáních s Michalem jsem se snažila skrývat své pochybnosti, ale měla jsem pocit, že o nich stejně ví.
„Někdy mám pocit, že nevím, kdo jsem,“ řekla jsem mu jednou, když jsme stáli u jezera, které bylo naším oblíbeným místem v dětství. „Město mi dalo hodně, ale také mi něco důležitého vzalo.“
„Možná právě tady najdeš odpovědi, které hledáš...“ řekl tiše a pak se na mě podíval s vážnou tváří.
„Aleno, musím ti něco říct,“ začal a já cítila, jak mi srdce začíná bít rychleji. „Vždycky jsem čekal na tvůj návrat. Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet.“
Jeho slova byla jako blesk z čistého nebe. Michal se přiznal ke svým citům a já nevěděla, jak reagovat.
„Michale, já...“ začala jsem, ale hlas se mi zlomil. „Nevím, co říct.“
„Nemusíš teď říkat nic,“ přerušil mě jemně. „Chci jen, abys věděla, že tu pro tebe vždycky budu. Ať se rozhodneš jakkoliv.“
Dám přednost lásce
Další den jsem navštívila matku v nemocnici a vyprávěla jsem jí o Michalovi.
„Aleno, život je příliš krátký...“ řekla klidně. „Měla bys následovat své srdce.“
Její slova byla jako balzám. Cítila jsem, jak se mé pochybnosti začínají rozplývat, ale zároveň jsem se stále bála opustit svůj dosavadní život.
„A co když tady nebudu šťastná?“ zeptala jsem se.
„To nikdy nezjistíš, pokud to nezkusíš,“ odpověděla s úsměvem. „Někdy je třeba riskovat, abychom našli skutečné štěstí.“
Poslední den před mým odjezdem jsem se s Michalem setkala na našem oblíbeném místě u jezera.
„Michale, musím se vrátit...“ řekla jsem a bojovala se slzami. „Ale slibuji, že se vrátím.“
„Budu tady čekat,“ odpověděl tiše.
Když jsem odjížděla, cítila jsem směs smutku a naděje. Věděla jsem, že můj odjezd není konec, ale nový začátek. Teď jsem musela najít způsob, jak náš vztah udržet naživu. Věděla jsem, že před námi je dlouhá cesta, ale s Michalem po boku jsem cítila, že vše je možné...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
