Facebook
Instagram
Alena o sobě říká, že je perfektní hospodyňka. V poslední době ale touží i po něčem jiném. Chtěla by víc svobody a samostatnosti. Proto se s tím rozhodla něco udělat.
Byla jsem perfektní hospodyňka. Oběd byl vždy na čas, podlaha se leskla a košile mého manžela byly vyžehlené, jako kdyby dorazily z profesionální prádelny.
„Nebudeš si tu vymýšlet hlouposti,“ řekl můj manžel Kryštof a klepal lžičkou o okraj hrnku. „Žena má být doma, ne se potloukat po školách. Co tě to vůbec napadá?“
Podívala jsem se na něj. Držela jsem talíř s palačinkami a měla chuť hodit všechno na stůl. Místo toho jsem jídlo, jako obvykle, jen položila před manžela. Rostoucí vztek jsem nedala najevo, ale stálo mě to spoustu sil.
Nehodlala jsem to vzdát
„Napadlo mě, že bych chtěla v životě něco dokázat. Něco víc než jen loupat brambory a skládat tvoje ponožky...“
„Něco dokázat? Ty? A kdo bude vařit? Kdo bude uklízet? Protože já rozhodně ne, že?“ ušklíbl se a vzal si rukou palačinku. „Ty a vysoká škola... Kdo ti to vůbec nakukal?“
„Přišla jsem na to sama, Kryštofe. Myslela jsem, že bych se mohla rozvíjet, najít si práci, která mě bude naplňovat,“ řekla jsem tiše.
„Práci? Ty už máš práci. Tady doma. Žena má pečovat o manžela, o domácnost, ne se hnát za nějakými hloupými kariérními sny. Chceš být jako ty feministky? Pozor, aby tě to nezničilo.“
Nevydržela jsem to. Odsunula jsem židli s takovou silou, že nohy zaskřípaly o dlaždice. „Feministky? Ale prosím tě... A co když chci být něčím víc než jen tvojí uklízečkou a kuchařkou?“
„Aleno, víš, jaká jsou má pravidla. A konec diskuse...“
Konec diskuse. To říkal vždycky, když něco nebylo podle něj. Ale tentokrát jsem se nehodlala vzdát. Když večer usnul na gauči před televizí, potichu jsem vstala. Jeho chrápání bylo mým signálem ke startu. Tři, dva, jedna... Otevřela jsem notebook a pustila se do práce. Nejprve jsem procházela nabídky vysokých škol. Pak jsem vyplnila přihlášku. Klik, klik... Tak zněla moje cesta ke svobodě.
Když mi o pár dní později přišel e-mail s potvrzením o přijetí na dálkové studium, cítila jsem euforii. Nejraději bych tančila po celém bytě, ale musela jsem se ovládnout. Kryštof nesměl nic tušit, jinak by bylo po všem...
Na škole jsem se cítila jako v jiném světě
„Kam jdeš? Vždyť je sobota...“ nadhodil Kryštof, když jsem se poprvé chystala odejít na univerzitu.
„Na nákup,“ zalhala jsem a dál si oblékala kabát. „Pojedu do centra, trochu se porozhlédnu po výprodejích.“
„Jen abys zase nevyhodila půlku výplaty za hlouposti,“ zavrčel, aniž by zvedl oči od telefonu.
Pevně jsem svírala tašku s poznámkovými bloky a odešla. Na univerzitě jsem se cítila jako v úplně jiném světě. Nikdo mě tam nesoudil, nikdo mi neříkal, co můžu a co nemůžu dělat. Přednášky mě naprosto pohltily. Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju. Já, hospodyňka, která si nechala vzít svou svobodu, jsem náhle znovu měla křídla.
Když jsem se odpoledne vrátila domů, Kryštof na mě čekal v kuchyni. „Trvalo ti to dlouho,“ poznamenal a bedlivě si mě prohlížel.
„Všude byly fronty,“ odpověděla jsem.
„Fronty na co? Nějak jsi poslední dobou moc veselá... Co se děje?“
Usmála jsem se a snažila se ukrýt za záda třesoucí se ruce. „Jen jsem ráda, že mám trochu času pro sebe...“
Manžel nic netušil
Pravá zkouška ale přišla o pár měsíců později. Do noci jsem psala eseje a učila se na zkoušky. Vždy tak, aby si můj manžel ničeho nevšiml.
Jedné noci, když měl spát, jsem najednou zaslechla kroky. Šel si pro vodu. V panice jsem zavřela notebook a schovala poznámky pod stůl.
„Co děláš?“ zeptal se ospale a promnul si oči.
„Čtu. Nemohla jsem spát,“ odpověděla jsem s nuceným klidem.
„Ty a tvoje knížky...“ zabručel a zívnul. „Vrať se do postele.“
Počkala jsem, až zmizí v ložnici, a pokračovala v učení.
Nadechla jsem se svobody
S přibývajícími měsíci jsem cítila, že se měním. Stávala jsem se... lepší verzí sebe samé. Jednoho večera, když jsem pracovala na projektu do školy, jsem přemýšlela o ženách, jako jsem já. Kolik jich zůstalo uvězněných v domácnosti? Kolik z nich se bálo bojovat za své sny?
„Aleno, spíš?“ zavolal na mě Kryštof z ložnice.
„Už jdu!“ odpověděla jsem a rychle schovala poznámky.
A tak uběhl celý semestr. Možná mu to jednou řeknu, možná ne. Nebo mu o tom povím, až mu zamávám před nosem svým diplomem.
Co se týká školy... Nikdy jsem nepoznala takové lidi, jako jsou moji spolužáci. Mezi nimi jsem rozkvetla. Na univerzitě je úplně jiná realita, vzdálená od mého domova a každodenních problémů.
Všimla jsem si, že se mě manžel začal dívat jinak. Možná cítil, že se něco mění, ale nevěděl co. Prozatím musím svou nezávislost budovat pomalu, krok za krokem, abych nevzbudila podezření. Učím se, zlepšuju své dovednosti a připravuju se na den, kdy mu řeknu, ať si tu svou potřebu kontrolovat mě, strčí někam. Ale zatím na to nejsem připravená...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
