Facebook
Instagram
Danuše byla zklamaná z toho, jak ji vnímají manžel se synem. Podle nich je totiž pořád jen v kuchyni a pečuje o domácnost. Danuši se to nelíbilo a rozhodla se udělit jim lekci.
Byla to opravdu příšerná noc! Snažila jsem se klidně dýchat, počítat ovečky... Ale můj manžel Aleš se stejně probudil a zamumlal nějakou výčitku.
"Spi!" vyštěkla jsem vztekle.
"Jak mám spát, když se pořád vrtíš a vzdycháš... Danuše, nebolí tě něco? Srdce?" pronesl neklidně.
Jo, srdce... tak to mám plné strachu o našeho syna Lukáše, který odešel v šest večer, a od té doby jsme o něm neslyšeli! Ale kdybych to řekla manželovi, hned by začal brblat a nazývat mě starostlivou slepicí. A pak by se urazil, že kvůli mně půjde ráno nevyspalý do práce.
Bála jsem se o syna
Zamumlala jsem něco o tom, že mám asi dostat menstruaci, vzala si deku, knihu a přesunula se do obýváku. Ten detektivní román mi byl k ničemu, nedokázala jsem se soustředit a upřímně řečeno, vůbec mě nezajímalo, kdo je vrah. Jediný přínos toho „veledíla“ byl, že mě přimělo přemýšlet, jestli na mého syna někde nečíhá nějaký psychopat.
Bylo už hodně po půlnoci a po Lukášovi stále ani stopy! Podívala jsem se na mobil, bohužel tam nebyla žádná zpráva. Mohla jsem mu zavolat, ale tušila jsem, že by se naštval, nebo ještě hůř, vůbec by to nezvedl, a pak bych se začala bát ještě víc.
Opravdu je tak těžké říct mi, kdy se vrátí domů?
Kolem druhé jsem zaslechla vrzání dveří a do obýváku vešel Lukáš. Byl svěží a zářil, jako by právě vyhrál v loterii. Zjevně se někde skvěle bavil, zatímco já doma zestárla o sto let!
"Příště zamknu dveře o půlnoci. A klíč nechám v zámku," oznámila jsem mu. "Tvoje chování není v pořádku."
"O co ti jde? Mami, je mi třiadvacet!"
"A mně je třiačtyřicet!" odsekla jsem. "Kdybych na několik hodin zmizela beze slova, vy s tátou byste dostali infarkt."
"Ty?" zíral na mě s nechápavým výrazem. "Kam bys mohla jít? Vždyť jsi pořád v kuchyni."
To mě zasáhlo. Tak moc, že jsem se prostě sebrala a beze slova odešla spát. Zachází se mnou jako s kusem nábytku! Jsem tady jen proto, abych fungovala jako multifunkční robot?
Můj manžel měl stejný názor jako syn
Druhý den jsem byla polomrtvá z nevyspání, ale slova mého jediného syna mě stále bolela. Dokonce jsem si večer stěžovala Alešovi. Ale byla jsem na omylu, když jsem čekala, že mě pochopí.
S typickou jemností nosorožce mi můj manžel řekl, že Lukáš má pravdu. A nejen to, dodal, že jsem prostě směšná! Alešovi totiž ty dva roky, které Lukáš strávil s přáteli v Anglii, ukázaly, že je odpovědný a dokáže se o sebe postarat.
"Je nejvyšší čas, abys pochopila, že všichni v tomhle domě jsou dospělí. Žádné hlídání a dozor už není potřeba," oznámil mi můj milovaný manžel. "Pokud máš potřebu nás všechny kontrolovat, je to tvůj problém, ne náš..."
"Proboha, Aleši! Jde přece o psychickou pohodu, ať se nikdo zbytečně nestrachuje o druhé..."
"Ty jsi jediná, kdo se strachuje!" zasmál se. "Nezlob se, Danuše, ale někdy mi připomínáš tetu Helenu."
Jako by srovnání s hysterickou tetou nebylo dost špatné, on to ještě zhoršil. Podle něj pořád mluvím o citech, ale mám na mysli jen své vlastní. Přesně to mi řekl...
Protože kdyby tomu bylo jinak, prý by mě napadlo, že když volám Lukášovi, můžu ho zastihnout v nepříjemné situaci, třeba když je zrovna s přítelkyní. A taky bych se mohla zamyslet nad tlakem, který vytvářím na chudáka Aleše. Napadlo mě třeba, že si z něj kamarádi dělají legraci, když mi volá, aby oznámil, že bude v práci déle, nebo že jde s kluky na pivo? Prý mu říkají, že je podpantoflák!
Co je to s těmi chlapy? Vždycky jim přece oznámím, když zůstanu déle v práci, a nevšimla jsem si, že by to nějak ohrozilo moji reputaci. A navíc, takhle to dělá většina mých kamarádek...
Chtěla jsem jim dát lekci
Cítila jsem se uražená a nepochopená. Není to nic příjemného, když zjistíte, že jste najednou „ta špatná“. Přemýšlela jsem o tom celou noc. Došla jsem k závěru, že si za to můžu sama. Zvykli si, že jsem vždycky k dispozici, a začali to považovat za samozřejmost. Vždyť Lukáš dokonce řekl, že ani nemám kam jít. No, tak je čas na změnu!
Když jsme doma všichni dospělí a nemusíme nikomu nic vysvětlovat, proč bych nemohla jít večer do kina? Jen tak, bez oznámení... Bára z práce mě už týden přemlouvá, abych šla s ní, protože se jí nechce jít samotné. Tak teď přišel čas. Nejsem nějaký velký filmový fanoušek, ale proč ne. A když jsem nad tím přemýšlela, uvědomila jsem si, že můj osobní život vlastně neexistuje...
Slíbila jsem si jednu věc: pokud si nikdo nevšimne mé nepřítomnosti, začnu respektovat jejich postoj a nikdy neřeknu ani slovo, když beze slova zmizí na dlouhé hodiny. Pokud však zpanikaří, budu vědět, že jsem měla pravdu. A budu jim to vracet stejným způsobem tak dlouho, dokud se nenaučí respektu a nepochopí moje pocity...
Najednou jsem jim chyběla
Ani jsem nedošla do kina, když mi zazvonil telefon. Na displeji bylo Alešovo jméno. Cítila jsem se zvláštně, že to nezvedám. To se ve mně ozvala ta slušná holčička. Ale tentokrát ne!
Schovala jsem telefon s nadějí, že nehoří nebo že nikdo náhle nezkolaboval. Popravdě... byla jsem kvůli tomu trochu nervózní. Měla jsem pocit, že to byla obrovská chyba, že ignorování rodiny je téměř zločin.
Bára hned pochopila, o co jde. Když mě viděla, jak rozzlobeně vypínám telefon v potemnělém sále, povzbudivě zvedla palec nahoru.
Přesně tak. Teď ne, miláčku, promluvíme si později, až se vrátím domů, zvlášť když ses sám stěžoval na vysoké účty za telefon. Pak mě pohltil děj filmu a přísahám, že jsem na ten zatracený telefon v kabelce úplně zapomněla. Až když film skončil, všimla jsem si, že si ostatní zapínají telefony.
Počet zmeškaných hovorů jsem měla působivý. Volali mi oba, jak manžel, tak syn...
„Domů to mám kousek, tak si s nimi promluvím, až se vrátím,“ rozhodla jsem se a Bára se usmála.
Ale o čem vlastně budeme mluvit? Vždyť jsme přece všichni dospělí a můžeme si dělat, co chceme, aniž bychom se museli někomu zpovídat. Nebo ne?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
