Aleš (22): Narodil jsem se jako dívka, ale tušil jsem, že něco není v pořádku. Dnes jsem díky rodičům konečně šťastný

Od malička jsem věděl, že jsem jiný. Narodil jsem se na malém městě a bojoval s pocity, které se neslučovaly s tím, kým jsem měl být. Cítil jsem se uvězněný v cizím těle a žil život, který mi nepatřil.

Mohlo by Vás zajímat:

Alexandra (34): Po pádu ze skály jsem opustila své tělo. Nebyla jsem jediná, ale mně se povedlo vrátit

Svěřil jsem se rodičům, že se necítím jako dívka

V dospívání tíha mého tajemství sílila. Zoufale jsem se snažil přizpůsobit, nosil make-up, dělal jsem, co ostatní holky, ale uvnitř jsem to necítil. Své pravé já jsem skrýval a cítil se jako podvodník.

Jednoho dne jsem narazil na online podpůrnou skupinu pro transgender osoby. Při čtení jejich příběhů jsem si začal uvědomovat, kdo asi jsem a jaký mám „problém“. Nevěděl jsem, co s tím, ale aspoň už jsem nebyl sám.

Přiznání se rodině bylo nejtěžší. Bál jsem se. Věděl jsem, že existuje možnost, že mě nepochopí nebo nepřijmou. Ale také jsem věděl, že nemůžu dál žít jako dívka. S třesoucíma se rukama a bušícím srdcem jsem nakonec sebral odvahu. Hlas se mi třásl, když jsem to říkal: „Jsem transgender.“ Místnost ztichla. „Nevím, co mám říct,“ zašeptala nakonec matka a oči se jí zalily slzami. Otec se celý rozechvěl: „Je toho na mě moc.“

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (26): Omylem jsem poslala zprávu kamarádce, kterou jsem pomlouvala. Cítím se hrozně

Největší drbna mě začala pomlouvat po městě

V následujících týdnech se mě moje rodina snažila pochopit. Měli pochybnosti a otázky a často vyjadřovali obavy. Báli se o mě a potŕebovali čas na zpracování.

Na malém městě se ale nic neutají. Nevím, kdo to vynesl ven, ale do pár dní to věděla sousedka, největší drbna. Vzala tu informaci za svou a začala ji šířit. Brzy mě pronásledovala šeptanda a odsuzující pohledy, kamkoli jsem se hnul.

Jednou odpoledne za mnou přišla a přes plot nesouhlasně vrčela: „Způsobuješ v tomhle městě pěkný rozruch.“ Už jsem toho tenkrát měl dost, ale vedle mě se najednou objevila moje máma a spustila na sousedku, že tohle je rodinná záležitost a že jí do toho nic není.

Další den jsem slyšel otce, jak na sousedku na zahradě naštvaně křičí: „Možná ještě neznáme všechny odpovědi, ale svoje dítě bezvýhradně milujeme, ať je to, jak chce. A vy se konečně ztraťte. Není to vaše věc!“

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (35): Kvůli roztroušené skleróze se bojím mít druhé dítě, ale s manželovou podporou to asi risknu

Rodina se stala mým hlavním spojencem

Tváří v tvář pomluvám a odsudkům stála moje rodina při mně. Možná ne všechno pochopili, ale jejich láska a podpora byly neochvějné. Postupem času se vzdělávali, začali mě chápat a přijali mou pravou identitu.

Když jsem pokračoval a z Anety se stal Aleš, byla rodina mým největším spojencem. Společně jsme čelili světu a nakonec přesvědčili i městečko na Vysočině, že jde především o přijetí a lásku.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (35): Tchyně mi sice syna pohlídá, ale vrací se od ní trochu jiný. Důvod mě pořádně naštval