Když Julie potřebovala sehnat hlídání pro tříletého syna Aleše, pomocnou ruku jí podala tchyně. Jenže kluk se od ní vracel s podivnou náladou a celkově se začal chovat zvláštně. Julie zjistila, co s ním tchyně vlastně dělá, a hrozně se naštvala.
Počítala jsem s tím, že budu doma až do té doby, než Aleš (3) půjde do školky. V práci jsem byla domluvená, že od září se vrátím. Už jsem se na to docela těšila. Ale na konci května onemocněla kolegyně a tak zavolali mně.
Potřebovala jsem hlídání pro syna
Naštěstí jsme se u nás ve firmě domluvili, že budu docházet jenom na dva dny v týdnu. Jenže jsem stejně neměla kam dát Aleše. Vyřizovat na ten poslední měsíc před prázdninami školku už by nebylo reálné. Zvažovala jsem, že by chodil do práce se mnou. Když mu dám pastelky a papíry, dokáže ho to zabavit na dlouho. Ale asi bych se s ním za zády nedokázala soustředit.
Pak manžel přišel s tím, že zkusíme promluvit s jeho maminkou. Je v důchodu a někdy nám s Alešem pomáhá. Vezme ho v kočárku na procházku, zatímco já uklízím byt. Nedokázala jsem si ale představit, že by měla kluka na celý den.
Tchyni je pětašedesát let a věk je na ní už trochu znát. Chodí pomalu a snad každý druhý den sedí u doktora. "Neboj se, Juli, my to s Aleškem zvládneme, viď?" říkala mi tchyně a Aleš jí zatleskal. Vím, že mají spolu skvělý vztah. Nebála jsem se, že by se u ní měl špatně. Ale zatím s ním nebyla sama víc jak dvě hodiny. Měla jsem obavy, jestli to zvládne.
Tchyně mi hlídá syna
Když se Aleš vrátil od babičky poprvé, byl nadšený z toho, jaký skvělý den prožil. Vykládal mi, co spolu dělali a pusa se mu nezastavila. Byla jsem tchyni moc vděčná a ze srdce mi spadl obrovský balvan. Vědomí, že mám ke komu dát na dva dny v týdnu syna, a navíc s klidným svědomím, mi hrozně pomohlo.
Návrat do práce totiž nebyl jednoduchý. Bylo znát, že jsem víc jak tři roky chodila jen kolem syna. Proto mě stálo spoustu úsilí znovu se do toho dostat. Ale ono to půjde, zas tak moc jsem nezapomněla. A navíc mi tchyně občas posílala fotky malého, jak si hrají. To mi dokázalo zvednout náladu.
Celý červen to bylo fajn, Aleš byl spokojený a já taky. Pak se ale něco změnilo. Když se syn vracel do babičky, už moc nemluvil. Byl takový roztěkaný a občas si něco broukal. Nebyla to žádná dětská písnička, ještě mám v hlavě všechny, které si doma zpíváme.
Tchyně dává mému synovi na hraní telefon
Nevadilo mi, že si Aleš po návratu od babičky brouká, ale zaskočilo mě, že si nechce hrát s hračkami. Nic mu nebylo dost dobré, dokonce už ani u kreslení nevydržel dlouho. Pak jsem ho přistihla, jak si vzal můj telefon a snažil se do něj ťukat prstíkem. "Alešku, polož prosím ten telefon, na to máš ještě čas," řekla jsem mu, ale neposlouchal. Když jsem mu ho vzala, začal dělat scény.
A tak jsem zjistila, že tchyně mu dává na hraní telefon. Když jsem se jí na to ptala, přiznala, že ne vždy má sílu běhat kolem něj. Občas si potřebuje odpočinout, proto mu dá telefon. Jenže podle mě to je brzy. A navíc nijak nekontroluje, na co se Aleš kouká.
Byla jsem na ni pořádně naštvaná. Na jedné straně jí rozumím, ale já chtěla jeho kontakt s elektronikou co nejvíc oddálit. Mrzí mě, že se to nepovedlo. To už mu raději mohla pustit nějakou pohádku. Děsí mě, co s jeho hlavou udělá telefon. Už teď začíná být netrpělivý a nevydrží dlouho u jedné hry. Budeme muset s tchyní vymyslet, jak ho držet od telefonu co nejdál.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.