Alex (36): Během rozvodu rodičů jsem si prošel peklem. Nebýt sestry, měl bych z něj doživotní trauma

Bylo mi teprve pět, když se dosavadní život sesypal jako domeček z karet. Můj svět, který byl do té doby útočištěm, se proměnil v bojiště, kde se nemilosrdně zabíjela důvěra.

Mohlo by Vás zajímat:

Ota (43): Život se mi rozpadl pod rukama, neměl jsem odsouvat rodinu na druhou kolej

Táta na nás neměl čas, máma byla uzavřená do sebe

Moje rodina se rozpadla, když se máma s tátou rozhodli, že už jeden druhého nemohou vystát. Kdybych byl starší, asi by mě to napadlo a očekával bych to. Ale já byl nejmladší ze tří sourozenců. Věděl jsem jen to, že máma s tátou už nesnesou být v jedné místnosti. Snažili se nám to vysvětlit, ale jak můžete poslouchat vyprávění dvou lidí, kteří se předhánějí v tom, kdo víc lže?

Táta se odstěhoval, my zůstali v našem bytě s mámou. Domluvili se na střídavé péči, ačkoli táta na nás nikdy neměl moc čas a máma byla uzavřená ve svých myšlenkách a sotva si nás všímala. Tímhle začalo nejtěžší období mého života.

Mohlo by Vás zajímat:

Radomír (20): Matka po 25 letech manželství podala žádost o rozvod. Zásadní podíl na tom má její kolegyně

Bylo mi pět let, ale pamatuju si všechno

Následující měsíce byly neutuchající bouří zmatku a zoufalství. Já, moje sestra Aneta a bratr Šimon jsme byli jako pěšáci ve válce rodičů. Jeli jsme k tátovi a neposlouchali jsme nic jiného než jeho nadávání na máminu výchovu. Přijeli jsme domů a první, co máma spustila, byly výčitky, jak se o nás táta nedokáže postarat. Bylo mi teprve pět, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera.

Když se rodiče začali soudit o opatrovnictví, jedna věc byla mučivě jasná - máma a táta sebou navzájem opovrhovali s intenzitou, která se mi zažrala do duše. Sestra a bratr byli starší, Anetě bylo 14 a už se tehdy chovala překvapivě dospěle, Šimonovi bylo 17 a řešil si spory v rodině mimo domov.

Já ale nevěděl, jak se s tím vyrovnat. Měl jsem noční můry a záchvaty úzkosti, které jsem tehdy neuměl pojmenovat. Nechoval jsem se problémově, ale stahoval jsem se do sebe, nemluvil jsem s nikým, ani s rodiči. Ve školce se mi snažili pomoct, zjistit, co se se mnou děje, jedna z učitelek dokonce doporučila mámě, aby mě vzala k psychologovi, ale mluvíme o devadesátých letech. Tohle se prostě nedělalo. “On to přežije, jako my všichni,” zněla mámina odpověď.

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (43): Sestra by se po letech chtěla usmířit. Já ale stále nemohu zapomenout, co nám provedl její muž

Zachránila mě moje sestra

Moje nejtemnější vzpomínka pochází ze dne, kdy jsem slyšel tátu, jak na mámu chrlí jedovatá slova do telefonu, když jsme se sourozenci trávili víkend u něj. Nadával jí, křičel na ni, že je špatná matka, že jako manželka taky nestála za nic a že od něj nic nedostane, ani nás děti. Brečel jsem sestře na rameni a mluvil o tom, že chci umřít. Aneta toho měla dost.

Ten večer tátu konfrontovala. “Měli byste s tím přestat. Fajn, nemáte se rádi, ale máte rádi nás? Tomášovi je pět, má z vás noční můry a jediné, o co se staráte, jsou vaše stupidní hádky,” zpražila otce. Totéž potom zopakovala mámě. Postavila se za mě, za sebe i za bráchu. Rodiče nás odbyli, vysvětlovali nám, že to není naše věc, že se do toho nemáme montovat.

Rodičům trvalo roky, než jim došlo, co nám v téhle válce způsobili. Můj vztah s mámou a tátou je dodnes rozbitý, ale v dospělosti jsem si k nim vytvořil křehkou důvěru. Už zdaleka nebyli těmi milujícími rodiči, které jsem kdysi uctíval. Naopak jsem si uvědomil, že jsou také jen lidi. Ale co jsem hlavně zjistil, bylo, že se vždy mohu opřít o své sourozence, což nám vydrželo dodnes.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radana (51): Manžel se stydí za moji práci uklízečky, i když vydělávám víc než on. Zjistila jsem, že má trauma z dětství