Paní Alice a její kolegyně Marcela se domluvily, že od nového roku budou držet dietu. Dost bylo odpoledního pojídání dortíků a nabírání na váze. Jenže Marcela ji podvedla a začala do kanceláře nosit dobroty. Alice se nechala zlákat, zatímco kolegyně všechno házela do koše.
S kolegyní Marcelou (52) jsme poslední dobou hodně nabraly, každé odpoledne si totiž nosíme do kanceláře sladké. Proto jsme se rozhodly, že začneme společně hubnout. Fungovalo to, dokud Marcela nepřinesla první odměnu za týden na dietě. A pak už se to vezlo. Jenže jsem zjistila, že mlsám sama. Ona házela sladké do odpadků a vesele si hubla dál.
Už jsem měla plné zuby nadváhy
S Marcelou sedíme spolu v kanceláři už dva roky a dost často odpoledne mlsáme. Kolem třetí na nás padne únava a jedna z nás zajde do bufetu pro nějaký ten zákusek. Obě jsme přibíraly, věk nám taky nevychází vstříc. Na konci roku už jsem byla ze svých faldů nešťastná.
Jenže když jsem si jeden den nedala kremroli, Marcela si ji přede mnou labužnicky vychutnávala. Většinou se pak našel důvod, abych si „dopřála“ taky. Někdo v kanceláři měl narozeniny, nebo jsem si musela prostě „obalit nervy“ kvůli stresu z práce.
Marcela byla také se svou postavou nespokojená, přestože má o pár kilo méně než já. Proto jsme si slíbily, že od nového roku začneme se společnou dietou. Brala jsem to opravdu vážně a poctivě jsem si hned na Nový rok dala čočku bez uzeného a bez cibulky na sádle.
V práci jsme pak s Marcelou chodily na salátové obědy a odpoledne se vzájemně povzbuzovaly. Místo dortíku jsme si daly třeba kousek jablka. První týden to šlo dobře a já se cítila skvěle. Až na ty moje odpolední chutě...
Chuť na sladké byla silnější
Po týdnu se najednou Marcela objevila ve dveřích se známou krabičkou zákusků z nedalekého bistra. Zmateně jsem se zamračila a ona mi vysvětlila, že si musíme dát něco za odměnu. „To patří k dietě, jednou za čas se odměnit... Nemusíš to jíst, já si klidně dám,“ usmívala se nenuceně a podala mi dezert na talířku.
Nechala jsem ho ležet u počítače asi deset minut. Pak jsem to nevydržela a pustila se do něj. Měla jsem pocit, že si to po týdnu odříkání vážně zasloužím. Jenže závislost na cukru byla veliká. Doma jsem pak slupla trochu cukroví, které zbylo v mrazáku. Po večeři jsem si už mazala na chleba nutellu. Když si nedám pozor, nedokážu se zastavit a mám pocit, že ten den už je to přeci jedno.
O několik dní později Marcela v kanceláři otevřela bonboniéru, což mě pořádně naštvalo. „Já byla tento týden třikrát běhat, čokoládu si zasloužím,“ tvrdila mi a tak jsem si taky dala jeden kousek. Byla jsem přeci před pár dny na aerobiku. Pak jsem zjistila, že Marcela podvádí...
Sladké jsem jedla jen já
V jejím odpadkovém koši jsem našla vyhozenou čokoládu, bonboniéru jsem vyjídala jen já. Marcela z nějakého důvodu chce, abych tloustla dál. Ona drží dietu a dívá se, jak hřeším.
Schválně jsem zkusila přinést z bufetu koblihu s tím, že je na řadě naše týdenní odměna. Marcela do ní nekousla, ale když jsem se vrátila z porady, bylo po koblize. Stoprocentně ji vyhodila. Už toho mám dost. Nenechám ze sebe dělat tlustého blázna!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.