Aneta (28): V nové práci jsem narazila na muže, který mi kdysi hodně ublížil. Už se nenechám zlomit

Roky jsem dřela, abych se znovu postavila na nohy. Pracovala jsem na svém sebevědomí a kariéře, až přišla nabídka, o které jsem snila - vysoká pozice v nadnárodní korporaci. Měl to být nový začátek. Důkaz, že minulost můžu definitivně hodit za hlavu.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (32): Chtěla jsem s psychologem vyřešit svou minulost. Přítelova reakce mě odrovnala

Připomněl mi minulost

Všechno bylo perfektní, dokud jsem nevešla na poradu a neuviděla Tomáše. Muže, jehož tvář mě celé roky pronásledovala ve snech. Člověka, který mi kdysi ublížil tak, že jsem se z toho léta sbírala. Svět se mi rozmazal. Poznal mě? Pamatuje si mě? A pokud ano, má nade mnou pořád stejnou moc jako tehdy?

Celý den v práci byl boj. Chtěla jsem se sebrat a odejít, ale zároveň jsem věděla, že nesmím zahodit všechno, co jsem si vybudovala. Byla jsem úplně mimo. Moje kolegyně Magda si toho všimla. Zkoumavě na mě koukala, když jsem bezcílně bloudila po kanceláři.

„Aneto, co se děje?“ zeptala se tiše.

Nemohla jsem už mlžit. Po chvíli jsem přiznala, že Tomáše znám, ale detaily jsem si nechala pro sebe. Magda mi radila, ať se zkusím od minulosti oprostit, ale pro mě to nebylo tak jednoduché. V noci se mi všechno vrátilo - ty roky, kdy jsem se snažila vytěsnit jeho slova, chování a moc, kterou nade mnou měl. Myslela jsem, že to už je za mnou. Ale teď? Všechno bylo zpátky. A ještě silnější...

Mohlo by Vás zajímat:

Sandra (51): V minulosti jsem byla donucena k těžkému rozhodnutí. Jeho následky pociťuji dodnes

Staré rány se otevřely

V následujících dnech jsem předstírala, že Tomáš je jen další kolega. Ale jeho pohledy mě začínaly děsit. Když šel kolem, jeho oči na mně spočívaly až příliš dlouho. Jako by se snažil něco si vybavit. A pak mě pozval do své kanceláře. Srdce mi bušilo až v krku.

„My už jsme se někde potkali, že?“ usmál se a mně ztuhla krev v žilách.

Nasadila jsem klidnou masku a dělala, že nechápu. „Možná na nějaké konferenci?“ odpověděla jsem a doufala, že se mi nechvěje hlas.

Věděla jsem, že pokud zůstanu, budu ho potkávat každý den. Ale když uteču... nebude to znamenat, že vyhrál? Celé hodiny jsem přemýšlela nad tím, co dělat.

Pak Tomáš začal testovat moje hranice - náhodné doteky, dvojsmyslné poznámky, pohledy, ze kterých mi naskakovala husí kůže. Dělal to schválně? Nebo si fakt nevzpomínal, co mi kdysi udělal?

Po nějaké době přišel moment, kdy už jsem nemohla dál. Ráno jsem na něj počkala v jeho kanceláři. Když vešel, sevřela jsem ruce v pěst. Byla jsem připravená. „Pamatuješ si mě, že jo?“ zeptala jsem se chladně a zadívala se mu přímo do očí.

Tomáš zvedl obočí a pousmál se. Ten jeho pobavený výraz mě rozzuřil ještě víc. „Řekněme, že teď už jo...“ odpověděl klidně, bez stopy lítosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Elena (35): Zatajila jsem příteli hrůzný zážitek z minulosti. Teď se bojím, jak to společně zvládneme

Chtěla jsem se mu pomstít

Vřelo to ve mně. Roky jsem si představovala, že až přijde ta pravá chvíle, vyrovnám si s ním účty. Ale teď, když jsem tu šanci měla, cítila jsem něco horšího než vztek... strach. Tomáš byl cynický a chladný. Jako by to, co mezi námi kdysi bylo, vůbec nic neznamenalo. Začala jsem se ptát sama sebe, proč tu tíhu nesu já, zatímco on si žije v klidu... Opravdu mi pomůže, když se mu pomstím? A jak to udělám? Budu pak volná?

Ta jeho lhostejnost byla jako sypání soli do otevřených ran. Donutilo mě to přemýšlet. Co vlastně chci? Je msta opravdu to, co mi přinese klid? Rozhodla jsem se, že mu nedopřeju to potěšení a z práce neodejdu. Ale už mu nikdy nedovolím, aby mě ovládal.

Druhý den jsem napsala krátkou zprávu a nechala mu ji na stole: „Už nade mnou nemáš žádnou moc.“

Tomáš nikdy neodpověděl. Snad i proto, že mě neměl čím zastrašit. Ulevilo se mi. Pochopila jsem, že teď svůj život ovládám já. Když jsem odpoledne odcházela z práce, poprvé po dlouhé době jsem se dokázala volně nadechnout. Minulost už mě nesvazovala. Nedovolila jsem Tomášovi zničit mě. Ale zároveň jsem se nenechala pohltit touhou po odplatě.

Šla jsem ulicí s hlavou vztyčenou, připravená na budoucnost. Na život, kdy mám otěže v rukou já. Někdy je ta největší pomsta prostě to, že se nenecháte zlomit. Skutečná svoboda nepřichází zvenčí. Rodí se v nás samotných...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Olga (39): Po děsivé minulosti jsem se zařekla, že se znovu nevdám. Nový přítel ale svatbu chce

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.