Facebook
Instagram
Aneta si po mateřské dovolené našla novou práci, ale radost z toho má jenom ona. Její manžel nedokáže skousnout, že pracuje v mužském kolektivu a hezky se obléká.
Naposledy jsem pracovala před pěti lety. Hned po svatbě jsem otěhotněla a porodila Justýnku (5). Po mateřské dovolené jsem se už nevrátila do jazykové školy. Společně s manželem Jirkou (33) jsme se rozhodli, že zůstanu doma a budu se starat o naši dceru.
"Děti ve školce každou chvíli onemocní. Tvoje sestra si stále stěžuje, že se s manželem musí střídat u jejich kluka. A u nich ve firmě to neradi vidí..." vysvětloval mi Jiří. "My si můžeme dovolit, abys zatím zůstala doma. Nedávno jsem podepsal dvě dlouhodobé smlouvy s velkými klienty. Kancelář se rozvíjí a máme peníze," dodal a já s ním souhlasila.
Sestra se mnou nesouhlasila
Od prvního pohledu do krásných zelených očí mé dcery jsem byla úplně uchvácená a rozhodla jsem se, že nezmeškám ani jedinou chvíli z prvních let života mého malého pokladu. "Nedokážu si představit, že bych ji odložila do školky. Potřebuje mě každý den," vysvětlovala jsem své sestře, ale ona se mnou nesouhlasila.
"Dělej, jak uznáš za vhodné, ale dnes už opravdu najdeš pěkné školky, kde mají vynikající péči. Hned se začnou učit jazyky, mají hodiny hudby a rozvíjejí sociální dovednosti," vysvětlovala mi. "Dej s tím pokoj, vystudovala jsem angličtinu. Písně a básničky se bude učit doma," smála jsem se.
"Je to tvé rozhodnutí. Jen se nenech manipulovat. Pamatuj, že by neměl rozhodovat Jiří, ale ty. Později by se ti také mohlo obtížně vracet do práce."
Sestra měla pravdu
Před těhotenstvím jsem pracovala v jazykovce, kde jsem děti učila angličtinu a vedla přípravné kurzy na maturitu. Mám sice titul v oboru anglická filologie, ale našla jsem si tuto práci. Nebyla jsem úplně spokojená. Asi nemám povahu učitelky, protože studenti mě prostě vyčerpávali. Rozhodla jsem se, že budu matkou na plný úvazek a postarám se, aby moje dcera měla šťastné dětství. A až půjde do školy, najdu si jinou práci.
Další roky utekly jako voda. Seznámily jsme se s malou se všemi parky a dětskými hřišti ve městě. Opravdu si vážím let strávených doma. Dceřin první samostatný krok, její první slovo "máma", její první pokusy o papání s lžičkou... Později společné procházky, hry, sledování oblíbených kreslených filmů, skládání puzzle, malování, zpívání. Prostě všechno.
V určitém okamžiku jsem si ale všimla, že něco není v pořádku. Chyběl mi kontakt s dospělými, jiný než s dalšími maminkami u pískoviště. Moje dcera zase trávila málo času s vrstevníky. Toužebně se dívala na ostatní děti a bylo těžké odvést ji z hřiště. Když jsem chtěla jít domů, začala plakat. "Justýnka by asi měla začít chodit do školky," řekla jsem sestře během našeho nedělního setkání. "Alespoň na pár hodin denně, aby měla kontakt s dětmi, naučila se budovat vztahy."
"Máš pravdu, děti, které nejsou neustále s maminkou, jsou samostatnější. Nám to ve školce říkali často. Mimochodem, ty bys taky měla pomalu začít hledat práci..." dodala. Věděla jsem, že sestra má pravdu a neříká to jen tak.
Začala jsem si hledat práci
"Zvládne to Justýnka? Je ještě tak malá. Nebylo by lepší počkat další rok? Stejně by pak musela jít do školky na ten povinný rok," snažil se mě manžel odradit, ale nakonec jsem ho přesvědčila, že naše dcera potřebuje víc kontaktu s vrstevníky. Argument, že by v mateřské škole chodila na další aktivity a rozvíjela se, ho nakonec přesvědčil.
Když jsme malou zapsali do školky, začala jsem intenzivně hledat práci. Jiří navrhl, že bych mohla chodit na několik hodin denně do jeho účetní kanceláře. "Ale já nejsem účetní. Co bych tam dělala? Ještě nemáte dost velkou firmu, abyste potřebovali další sekretářku nebo asistentku. Děkuji za nabídku, ale musím najít svou vlastní profesní cestu," odmítla jsem jeho nabídku.
Nechtěla jsem se vrátit do jazykové školy. Dospěla jsem k závěru, že práce učitelky mi vůbec nevyhovuje. Pak jsem na internetu narazila na intenzivní kurz testování softwaru. "Možná by to bylo něco pro mě..." navrhla jsem manželovi, ale on k mému nápadu přistupoval skepticky. "No tak, jsi typická humanitní duše a teď se chceš učit programování?" snažil se mě odradit.
Jeho nedostatek víry ve mě však měl opačný efekt - rozhodla jsem se mu dokázat, že to zvládnu. Zapsala jsem se na kurz, učila jsem se v noci a víkendy trávila dalším cvičením. Podařilo se mi dokončit celý program a složit zkoušku. Navíc jsem měla neuvěřitelné štěstí. Instruktor kurzu mi nabídl placenou stáž ve své IT firmě.
Mám novou práci
V nové práci jsem se cítila výborně. Konečně jsem dělala něco víc než vaření, praní, úklid a každodenní domácí práce. Nyní jsem se učila nové věci pod dohledem velmi milého manažera, který měl trpělivost a kdykoli jsem něčemu nerozuměla, rád mi to vysvětlil. "Jsem velmi spokojený s vaším pokrokem. Pokud vše půjde dál dobře, po skončení stáže pro vás budu mít místo," řekl šéf a já se musela ze všech sil snažit, abych neskákala jako malá holčička, která dostala vysněný dárek.
Časem jsem dostala jsem smlouvu na dobu neurčitou, slušný plat a šanci na rozvoj. Účastnila jsem se stále náročnějších projektů a postupně jsem si našla své místo v oboru. Také Justýnka ráda chodila do školky a vyprávěla mi o svých oblíbených učitelkách a kamarádkách.
Problémem se ukázal být můj manžel. Jiřímu se můj nápad vrátit se do práce nelíbil už od začátku. Možná by si nakonec zvykl na novou situaci naší rodiny. Udělala jsem však velkou chybu. Vzala jsem ho na firemní akci, kterou šéf zorganizoval na oslavu dokončení důležitého projektu. Všichni byli pozváni spolu se svými partnery, ale bylo by lepší, kdybych šla sama...
Vadí mu, že pracuji s muži
Jirka během setkání nic neřekl. Teprve druhý den začal hádku. Ukázalo se, že mu vadí, že pracuji téměř výhradně s muži. "Věděl jsem, že je to specifický obor, ale myslel jsem, že svět jde dopředu, že se všechno mění. Myslel jsem, že ve vašem týmu jsou ještě nějaké ženy, ale jsou to prakticky samí mladí muži," řekl obviňujícím tónem. "No tak, přece je tu sekretářka šéfa a paní Lenka z účetního oddělení," snažila jsem se jeho obavy bagatelizovat. "Jistě, jenže ta paní Lenka je asi ve věku mé matky a sekretářka šéfa má také po padesátce," stěžoval si.
Od té doby se Jiří stal strašně podezřívavým. Neustále si stěžuje, že se do práce oblékám příliš hezky a nosím make-up. Nedávno udělal scénu kvůli blůze, kterou jsem žehlila na další den. "Chceš v tom jít zítra do práce? Ta blůza má obrovský výstřih, půlka tvého poprsí bude na odiv. Jsi matka, ale chováš se jako nějaká svůdnice," řekl velmi vážně.
"Mám se zapnout až ke krku, protože můj manžel je šíleně žárlivý? Nebo si mám raději obléct rolák?" neudržela jsem se. Jiří se urazil a šel spát na gauč.
Manžel hrozne žárlí
Stále mi nedá pokoj. Komentuje můj oděv, stěžuje si, že jsem si nechala udělat melír nebo si koupila nové parfémy. "Pro koho se tak strojíš? Chceš, aby ti muži z firmy začali slintat?" opakuje jako mantru a já už nemám trpělivost mu vysvětlovat, že většina týmu má rodiny, manželky nebo přítelkyně a v práci se každý soustředí na své povinnosti.
Jak mu mám dokázat, že mi nikdo nekouká do výstřihu, neflirtuje se mnou a nesnaží se mě dostat do postele? Je strašně tvrdohlavý. Už jsem ho přistihla, jak mi prohlíží zprávy v telefonu. Jeho absurdní žárlivost roste. Co mám dělat? Přece nebudu chodit do práce v pytli od brambor, abych uklidnila svého manžela. Pracuji pro velkou firmu s významnými klienty a musím se podle toho oblékat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století
Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století
Související články
