Facebook
Instagram
Anežka se nedokázala smířit s tím, že ji Tomáš opustil. Trvalo to dlouhých osm let. Dokonce se jí o něm v noci zdálo a ráno se probouzela smutná a osamělá. Rozhodla se ho vyhledat, aby své trápení ukončila jednou provždy.
Kdykoli se mi zdálo o Tomášovi, probudila jsem se s pocitem prázdnoty. Ve snech jsme byli znovu spolu, smáli se, a pak zmizel. A já se probouzela sama v tiché a tmavé ložnici...
Chyběl mi až příliš
Od našeho rozchodu uplynulo osm let. Rozhodl se odejít, tvrdil, že se mnou jen marní čas. Nemohla jsem se s tím smířit. Jsem malířka, zároveň vedu kurzy kresby, takže jsem se nemohla zavřít doma a truchlit. Ale mezi lidi jsem chodila jen tolik, kolik si vyžadovaly moje povinnosti.
Jenže každý den se mi zdál stejně šedivý. Nic mě netěšilo. Teprve ty sny o Tomášovi ve mně probouzely nějaké emoce, připomínaly mi, že kdysi jsem cítila cosi skutečného.
Často jsem si prohlížela naše staré fotky, na kterých jsme vypadali šťastně. Tomáš na nich působil jako člověk, který ví, co chce od života. Možná mě k němu tak táhlo právě to. Pořád jsem si přála mít tu jeho sebedůvěru.
Jednoho dne mi blesklo hlavou, že bych ho mohla zkusit najít. Než jsem se do toho pustila, probrala jsem to se svojí nejlepší kamarádkou Alenou.
„Proč na něj pořád myslíš?“ zeptala se, když jsem se jí svěřila s těmi sny. „Nemůžeš přece žít v minulosti.“
„A co mám dělat? Je to silnější než já. Zdá se mi o něm už celé měsíce.“
„Tohle není romantický film. Nejspíš na tebe už dávno zapomněl.“
„Musím to zjistit...“ pronesla jsem odhodlaně.
„Tak si dělej, co chceš. Ale pak neříkej, že jsem tě nevarovala...“ dodala a kroutila hlavou.
Chtěla jsem najít svého ex
Domů jsem se vrátila ještě skleslejší, ale možná i trochu rozechvělá. Netušila jsem, co vlastně cítím. Jenom jsem věděla, že musím Tomáše vyhledat.
Chtěla jsem jeho jméno najít na sociálních sítích. Ale co když najdu něco, co bych raději nevěděla? Zaváhala jsem jenom na chvilku. Pak jsem se pustila do hledání. A nic... Ani stopa po Tomovi. Na okamžik se mi ulevilo, možná je to znamení, že mám přestat.
Pak se ale dostavila frustrace. V dnešní době se přece lidé jen tak neztrácejí. Rozhodla jsem se zeptat přátel. Projela jsem kontakty v telefonu a narazila na číslo jeho kamarádky Adély. Neviděly jsme se od té doby, co mě Tomáš opustil, ale za pokus to stálo.
„Ahoj, dlouho jsme si nepsaly. Nemáš tušení, co je s Tomášem? Nedávno jsem si na něj vzpomněla. Prostě ze zvědavosti...“ poslala jsem jí zprávu a vzápětí toho litovala, protože to znělo až moc naléhavě. Odpověď přišla za pár hodin: „Ahoj. Dlouho jsem ho neviděla. Vím jen, že se oženil a přestěhoval. Proč se ptáš? Říkala jsem si, že to máš už dávno vyřešené...“
Šla jsem za svým cílem
I když jsem čekala, že nebude single, zpráva o jeho svatbě mě zabolela. Ale také ve mně probudila zvědavost. Chtěla jsem zjistit, kdo je jeho žena. Pustila jsem se do dalšího pátrání. Prošla jsem místa, na která jsme kdysi spolu chodili. Něco ve mně křičelo, že to není správné. Ale už bylo pozdě couvnout.
Nakonec jsem ze zoufalství oslovila Tomášova dávného parťáka Juliána. My dva jsme si nikdy moc nerozuměli, ale jestli měl někdo o Tomášovi aktuální informace, tak on. Odpověděl rychle. Dokonce mi dal Tomášovu adresu. Neváhala jsem a jela tam.
To malé městečko, kde Tomáš žil, působilo, jako by se tam zastavil čas. Zaparkovala jsem před bílým domkem se zelenými okenicemi. Tak tady teď žije Tomáš... Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se obávala, aby ho neslyšeli i lidé kolem mě.
Zaklepala jsem. Otevřel Tomáš a... vypadal jinak. Byl starší, odtažitější a měl unavený pohled.
„Aleno?“ zeptal se překvapeně.
„Ahoj. Můžeme si promluvit?“ pronesla jsem nesměle.
Pozval mě dovnitř. Vonělo to tam kávou a na stole ležely dětské hračky.
„Co tě sem přivádí?“ pronesl skoro lhostejně.
„Chtěla jsem zjistit, jak se máš...“
„K minulosti se nevracím. Život jde dál...“ řekl a mně na okamžik přestalo bít srdce.
Hodně se změnil
Tenhle člověk neměl s Tomášem, kterého jsem znala, téměř nic společného. Vzápětí vešla do pokoje jeho manželka.
„Je to jen... jedna dávná známá,“ oznámil jí stroze. Ani nás vzájemně nepředstavil. Najednou mi došlo, že tu nemám co dělat. Atmosféra byla hrozně napjatá, jeho žena se tvářila zdvořile, ale v očích jí probleskovalo podezření.
„Kdysi... kdysi jsme měli společné známé,“ nadhodil, ale nic víc nevysvětloval.
Jeho žena se lehce usmála, ale cítila jsem, že si drží odstup. „To bylo asi hodně dávno, že?“ podotkla.
Změnilo se úplně všechno. Tomáš, kterého jsem si pamatovala, byl energický, vtipný, trochu drzý. Tenhle Tomáš působil chladně, jako by v něm nezbyly žádné emoce.
„Proč ses nikdy neozval?“ vyhrkla jsem a zadívala se mu do očí.
„Osm let je dlouhá doba. Život jde dál. Nejsem ten, koho jsi kdysi znala.“
Jeho žena nás rázně přerušila: „Myslím, že je načase tuhle debatu ukončit...“
Pochopila jsem, že tu nejsem vítaná. Vstala jsem, omluvila se za vyrušení a odešla.
Byla to jenom iluze
Nasedla jsem do auta a ujížděla pryč. Po pár kilometrech jsem musela zastavit u krajnice. Nedokázala jsem řídit dál, přes slzy jsem nic neviděla. Stalo se přesně to, na co jsem celé roky čekala, ale...
Vytáhla jsem telefon a podívala se do galerie. Fotky Tomáše, na které jsem dřív hleděla s nostalgií, teď ve mně vyvolaly nevolnost. Hleděl na mě, jenže teď už to nebyl on. Byla to jen představa z mých vzpomínek a touhy, klamná naděje, že se něco, co kdysi bylo, může obnovit.
Teď mi došlo, proč se mi neozýval, prostě nechtěl. Z jeho života jsem zmizela v okamžiku, kdy před osmi lety práskl dveřmi. Ale proč jsem ho tak dlouho nedokázala pustit z hlavy?
Nastartovala jsem a vyrazila. Každý ujetý kilometr mě vzdaloval od Tomáše, jeho nového života, manželky, dětí...
Když jsem dorazila domů, sáhla jsem po skicáku. Začala jsem kreslit Tomášovu tvář tak, jak jsem ji měla v paměti z dřívějška - zářivou, veselou, energickou. Nakonec jsem na jeden list nakreslila jen prázdnou siluetu, bez detailů, bez rysů.
Nebyla jsem zamilovaná do skutečného Tomáše. Milovala jsem svoji představu, člověka, který vlastně už neexistuje...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Jak jíst v padesáti, abyste si jídlo užívaly a nepřibíraly: Rady oblíbených gurmánek Dity a Karolíny
Jak jíst v padesáti, abyste si jídlo užívaly a nepřibíraly: Rady oblíbených gurmánek Dity a Karolíny
Související články
