Facebook
Instagram
Anna už neměla sílu žít dál s manželem, který škudlil každou korunu. Nedovolil jí koupit novou lednici, když ta stará dosluhovala, dokonce si nemohla pořídit nové spodní prádlo, i když to staré se jí už rozpadalo.
Každodenní život může být šedý a jednotvárný, jenže ten můj se proměnil v opravdové peklo. Manželství s Martinem (35) mělo být oázou klidu, ale každý den jsem bojovala o důstojnost a trochu svobody.
Můj manžel je hrozný lakomec
Martin, ačkoli je pracovitý a svědomitý, má jednu vadu, která ovládla náš život – lakomství. Není to obyčejná šetrnost. Je to patologická kontrola každé utracené koruny. Musela jsem prosit o peníze na ty nejzákladnější potřeby. Každá má žádost byla přijata s výrazem nespokojenosti a hodinami kázání o nutnosti šetřit.
Potlačoval moje sny o cestování, drobných radostech nebo dokonce o obyčejném novém oblečení. Vždy jsem byla plná života a energie, ale teď jsem pomalu hasla a stala se pouhým stínem svého bývalého já.
V mém srdci však byla jiskra naděje. Snila jsem o dni, kdy budu moci žít podle svých vlastních pravidel, bez strachu a ponížení. Byla to právě tato naděje, tak nenápadná, ale vytrvalá, která mi dodávala sílu.
Postupem času jsem začala šetřit drobné částky, které se mi podařilo schovat před Martinovým bedlivým zrakem. Každá ušetřená koruna byla symbolem naděje a krokem směrem ke svobodě. Byla to tichá revoluce, neviditelná pro okolní svět, ale obrovská pro mě. Věděla jsem, že to, co dělám, je riskantní, ale moje touha po svobodě byla silnější než strach z následků.
Rozbrečela jsem se
„Martine, potřebujeme koupit novou ledničku,“ začala jsem jednoho dne nejistě, protože jsem věděla, co mě čeká. „Ta stará už se kazí.“
„Novou ledničku?“ zamračil se. „Víš, kolik stojí?“
„Ale to není luxus, to je nutnost,“ snažila jsem se mluvit klidně. „Ta naše už skoro nechladí.“
„Možná bychom ji mohli opravit...“ navrhl zamyšleně. „Nemůžeme si dovolit nové věci.“
Povzdechla jsem si a cítila narůstající frustraci.
„Martine, pojďme investovat do něčeho, co nám vydrží roky.“
„To jsou pořád jen samé výdaje,“ zamumlal. „Nechápeš, že musíme šetřit?“
„Chápu, ale...“
„Ani náhodou!“ zakřičel a já cítila, jak mi se do očí derou slzy. „Nebudeme utrácet peníze za každou hloupost.“
Odešla jsem a snažila se potlačit slzy. V kuchyni, vedle sotva fungující ledničky, jsem začala přemýšlet, jak dlouho to ještě vydržím. Každé Martinovo „ne“ bylo jako kámen, který mě drtil...
Byla jsem frustrovaná
Další kategorické odmítnutí jsem si vyslechla o několik dní později.
„Martine, potřebuju nové spodní prádlo,“ řekla jsem tiše. Stála jsem před ním ve staré, opotřebované podprsence. „Tohle už se nedá nosit.“
„Spodní prádlo?“ pohlédl na mě, jako bych ho žádala o zlaté cihly. „Vždyť máš co nosit.“
„Ale podívej se, už mám všechno obnošené,“ snažila jsem se mu vysvětlit, co mě trápí. „I gumičky už jsou vytahané.“
„Pořád jen nějaké výdaje!“ zavrčel. „Nemůžeme si dovolit takový luxus. Musíme šetřit,“ odpověděl chladně a vrátil se k prohlížení účtů.
Cítila jsem, jak ve mně narůstá frustrace. V kuchyni, při pohledu na staré, suché pečivo na stole, se můj vztek změnil v odhodlání.
„A proč musíme pořád jíst staré pečivo?“ zeptala jsem se a snažila se udržet hlas pod kontrolou. „Vždyť si můžeme dovolit něco čerstvého.“
„Jídlo se nevyhazuje,“ odpověděl bez emocí. „Pečivo je pečivo, bez ohledu na to, jak dlouho tam leží.“
Věděla jsem, že musím najít způsob, jak uniknout z tohoto vztahu. Peníze, které se mi podařilo ušetřit na nákupech... každá koruna byla krokem vpřed. Večer, když Martin usnul, jsem počítala své malé úspory a snila o dni, kdy budu moci odejít a začít nový život.
Pohádali jsme se
Jednoho dne jsem se vrátila z práce, unavená a vyčerpaná. Martin seděl u stolu a prohlížel účty.
„Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Takhle to dál nejde. Pořád odmítáš utrácet peníze za základní životní potřeby.“
„Zase s tím začínáš?“ neodlepil zrak od papírů. „Kolikrát ti mám říkat, že musíme šetřit?“
„Ale to, co děláš, není šetření, to je lakomství!“ vybuchla jsem. „Žít v takových podmínkách je nesnesitelné!“
Martin udeřil pěstí do stolu.
„Nechápeš, že peníze nerostou na stromech? Musíme mít výdaje pod kontrolou!“
„Kontrolovat výdaje je jedna věc, ale žít jako chudáci je věc druhá,“ řekla jsem. Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. „Dokonce i na nové spodní prádlo mi odmítáš dát peníze!“
„Přestaň přehánět,“ zasyčel. „Přežijeme, když nebudeš pořád fňukat a utrácet za hlouposti.“
„To nejsou hlouposti, Martine! To jsou základní potřeby! Jak dlouho to mám ještě snášet?“
„Dokud nepochopíš, že musíme šetřit,“ odpověděl chladně.
Toho večera, když jsem ležela v posteli a poslouchala jeho chrápání, jsem cítila, že se blíží okamžik, kdy budu připravena odejít. Věděla jsem, že nemohu dál žít v tomhle pekle. Zasloužím si víc než věčné ponížení a kontrolu. Přísahala jsem si, že se nevzdám a budu bojovat za své štěstí.
Konečně jsem našla odvahu odejít
Vzpomínala jsem na svůj život před svatbou. Snila jsem o cestování a rozvíjení svých zájmů, ale všechno zmizelo pod tíhou jeho lakomství. Tehdy jsem byla plná energie, připravená dobýt svět. Teď jsem se cítila jako stín té mladé ženy...
Vstala jsem tiše, abych Martina neprobudila. Ze zásuvky v komodě jsem vytáhla malou tašku, do které jsem si roky ukládala peníze. Každá bankovka byla pro mě symbolem naděje. Tváře mi hořely studem, když jsem si vzpomněla, jak jsem musela tajit před manželem, že jsem ušetřila pár korun z rodinného rozpočtu.
Posadila jsem se na kraj postele. Kam půjdu? Co budu dělat? Věděla jsem, že to nebude snadné, ale vyhlídka na svobodu mi dodávala sílu. Přísahala jsem si, že se nikdy nevrátím do tohoto pekla. Potichu jsem se oblékla a zabalila si nejnutnější věci do malého kufříku. Srdce mi bilo jako zvon, ale věděla jsem, že nemůžu couvnout. Podívala jsem se na Martina, který spal a nic netušil. Cítila jsem směs úlevy a smutku. Byla jsem připravená opustit všechno, co jsem znala, abych začala nový život. Mým odchodem jsem chtěla potrestat manžela za všechny ty roky.
Když jsem vyšla z domu, měla jsem pocit, že mi spadl kámen ze srdce. Ulice byla tichá a já se cítila svobodnější než kdy dřív. Nevím, co mě čeká, ale jsem připravená čelit všemu. Každý krok, který jsem udělala, mě přibližoval k novému životu, ve kterém si budu moci plnit své sny.
Na chvíli jsem se zastavila a podívala se na dům, který teď pro mě byl jen vzpomínkou. Věděla jsem, že přede mnou je dlouhá cesta, ale teď jsem silná. S odvahou v srdci jsem se vydala vstříc budoucnosti...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
