Facebook
Instagram
Když Elenin manžel přišel o práci, moc se nehrnul do hledání další. Skončil jako nezaměstnaný chlap, který se jen válí doma u televize. Aby Elena zvládla uživit rodinu, musela si najít další zaměstnání.
Trpělivost má své hranice. Několik let jsem dřela jako kůň, protože Patrikovi (46) se nechtělo hledat práci, ale už toho bylo dost. Člověk není stroj. Nakonec i ten nejsilnější organismus vypoví službu a já nemám v úmyslu zničit si zdraví. Bude snazší uživit sebe a dceru bez zátěže v podobě toho lenocha.
Můj manžel přišel o práci
Začalo to před třemi lety. Jednoho dne se můj manžel vrátil z práce a vypadalo to, že nese špatné zprávy.
"Proč máš takový smutný obličej? Stalo se něco?"
"Jak jsi to uhodla?" řekl podrážděným hlasem. Pak se usadil v křesle a zapnul televizi.
"Povíš mi to, nebo mám hádat dál?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Co chceš, abych řekl?" vyštěkl a vybíjel si na mně frustraci.
"Nejlépe to, co mi chceš říct. Tvůj šéf tě nutí pracovat déle?"
"Ne. Ten blbec mě vyhodil."
"Ale jak? Jen tak?"
"Ano, jen tak!" zakřičel. "Udělal to tak, jak se to v takových situacích dělá. Dal mi výpověď a řekl, že tohle je můj poslední měsíc ve firmě."
Na chvíli jsem zůstala zaražená.
"Ale proč?"
"Řekl, že moje pozice je nerentabilní a že ji ruší. Ale podle mě jsou to nesmysly. Chceš vědět, co si myslím? Určitě našel někoho z rodiny na mé místo. Jinak to nelze vysvětlit," odpověděl.
Žádná chvíle není vhodná pro ztrátu práce, ale jeho vyhodili v nejhorší možnou dobu. Pořád jsme měli hypotéku a několik měsíců předtím jsme utratili všechny úspory za auto. Naše účty byly prázdné jako regály v obchodě po výprodeji. Čekaly nás těžké časy.
Do hledání práce se moc nehrnul
Druhý den se Patrik vrátil domů a jako obvykle se usadil v křesle před televizí.
"Co děláš?" zeptala jsem se překvapeně.
"Odpočívám. Proč?"
"Měl bys posílat životopisy!" rozčílila jsem se. "Za měsíc budeš bez práce. Myslíš, že se uživíme z dávek a mého platu?"
"Přesně tak, za měsíc. Mám ještě spoustu času."
"Ne, nemáš," trvala jsem na svém. "Ostatní také hledají práci a mezi nimi jsou mladí a vzdělaní lidé. Myslíš, že firmy čekají právě na tebe? Ne, můj drahý. V této situaci nemáš ani den na zbyt."
"Moc panikaříš. Uvidíš, všechno bude v pořádku..."
Nevyšlo mu to
První životopis poslal teprve po dvou týdnech a na pohovor ho pozvali za další dva týdny. Vrátil se šťastný jako blecha.
"Jak to šlo?"
"Skvěle!"
"Opravdu? Dostal jsi tu práci?" zeptala jsem se nadšeně.
"Ne, ještě ne. Mají se mi ozvat. Ale vlastně tu práci už mám v kapse. Neříkal jsem ti, abys neměla obavy?"
"Hm... Pamatuj, že jsi nebyl jediným kandidátem."
"Možná ne jediným, ale určitě nejlepším. Náborář byl nadšený mými zkušenostmi a mám pocit, že jsem na každou otázku odpověděl tak, jak očekával."
O týden později obdržel zprávu s poděkováním za účast ve výběrovém řízení a informaci, že si jeho životopis nechají v evidenci pro další nábor. Tvrdil, že je to moje vina. Prý jsem to zakřikla, když jsem mluvila o dalších kandidátech...
Nic se mu nelíbilo
Ubíhaly měsíce a můj manžel stále nemohl najít práci. Jako by toho nebylo dost, z jednoho pohovoru se vrátil s pokutou za špatné parkování. Naše situace se zhoršovala a nezdálo se, že by se to mohlo změnit.
"Dobrá zpráva," řekla jsem jednoho dne po návratu z práce. "Erika říká, že potřebují strážného na hlídaném parkovišti v centru."
"A co s tím mám společného?" zeptal se zmateně.
"Co myslíš? Mohl bys tam pracovat. Nemají žádné zvláštní požadavky."
"Musíš být blázen, jestli si myslíš, že budu dělat strážného."
"Co je na tom špatného? Eričin manžel si takhle přivydělává a nestěžuje si."
"Mám vyšší kvalifikaci. Nebudu se ponižovat jako strážný."
"Ponížení by měli cítit zloději a flákači. Práce není hanba."
"Ne a konec. Už o tom nechci slyšet."
A tak jsem přemýšlela, do čeho by se mohl pustit, ať se náš rodinný rozpočet trochu vzpamatuje.
"Nechceš začít jezdit jako taxikář? Máme přece dost prostorné auto."
"Ty ses zbláznila. Vozit opilce, aby mi zničili auto? Ani náhodou! Zapomeň na to."
"Pak musíme to tvoje auto prodat, protože já už stěží vycházím s penězi."
"Opravdu? Každý tvůj nápad je horší než ten předchozí. Nedávno jsme to auto koupili. Víš, kolik ztratíme, když ho teď prodáme?"
"To je jedno! Potřebujeme peníze na živobytí..."
"Říkám ti znovu, nepanikař. Brzy si něco najdu. A přestaň mě otravovat. Možná jsem teď bez práce, ale mám svou důstojnost..."
Musela jsem si najít druhou práci
Nějakou dobu posílal životopisy a motivační dopisy, ale bez výsledku. Nakonec s tím úplně přestal. Zjevně se mu jeho nový život bez starostí líbil. Mezitím to pro mě bylo stále těžší. V obchodě jsem musela počítat každou korunu, i když jsem kupovala levné párky a tu nejlevnější paštiku. Takhle to dál nešlo. Nebyli jsme zodpovědní jen za sebe, ale i za naši patnáctiletou dceru. Musela jsem si najít druhou práci...
Měla jsem štěstí. Známá, která vedla malý obchůdek, potřebovala někoho na odpoledne. Znalá mě natolik dobře, že mi dala práci hned.
"Vlastně ti řeknu, Eli, že jsi mi spadla přímo z nebe. Mám už plné zuby zaměstnanců, kteří kradou a na všechno kašlou," pověděla mi.
Bylo to pro mě těžké, velmi těžké. Vstávala jsem za svítání, abych byla v první práci v sedm třicet. Ve tři třicet jsem spěchala domů a téměř okamžitě jsem odcházela do druhé práce. Vracela jsem se po půlnoci. Téměř jsem přestala vídat svou dceru. Během týdne jsme se mohly maximálně tak pozdravit ráno a odpoledne. Věděla jsem, že tohle tempo dlouho nevydržím.
Manžel mi vůbec nepomáhal
Mezitím ten můj chlap se o nic nestaral. Přestal hledat práci. Když jsem ráno odcházela z domu, ještě spal, a když jsem se vracela, seděl před televizí. Občas uvařil večeři, ale spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát uklidil byt nebo nakoupil.
To všechno nechal na naší dceři. Když jsem mu to připomněla, řekl, že ho ponižuji. A tak ubíhaly dny, týdny, měsíce a roky...
Svým chováním zabil všechna pozitiva, která jsem na něm kdy viděla. Měla jsem dost sledování, jak se celé dny fláká, aniž by se snažil něco udělat, aby mi trochu ulevil. Každý normální muž by v takové situaci přijal jakoukoli práci, ale on ne. Měla jsem toho dost a nakonec jsem musela něco udělat. Nemohla jsem dovolit, aby mě ten lenoch takhle využíval...
Musela jsem se rozhodnout
"Musíme si promluvit," řekla jsem jednou v neděli, když jsme byli doma sami.
"Nevidíš, že si čtu noviny?" zabručel.
"Vidím. A také vidím, jak dlouho spíš, hniješ před televizí a otevíráš si jedno pivo za druhým. Vidím, jak bezstarostně si žiješ. Ale víš co? Už mám toho dost!"
"Aha, zase to začíná..."
"Ano, ale můžu ti slíbit, že tohle je poslední rozhovor, který vedeme na toto téma. Chci, aby ses odstěhoval."
"A proč bych měl?"
"Protože pokud ti nezáleží na rodině, zřejmě se necítíš být její součástí. A pokud nechceš být manželem a otcem, nemám jinou možnost než se s tebou rozvést..."
"Ha... hodně štěstí s tím rozvodem."
"To už nezáleží na tobě. Ale než to oficiálně vyřídíme, chci, aby ses odstěhoval."
"A kam mám jít?"
"Nevím. Možná k matce nebo kamkoli chceš, ale já tě už dál nebudu živit..."
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
