Anna (39): Leze mi na nervy, jak manžel protěžuje syna a dceru skoro přehlíží. Bohužel jsem to jako malá také zažila

Nerada vzpomínám na své dětství. Pocházím ze tří dětí a můj otec vnímal jen mé bratry. Máma měla plné ruce práce a neměla čas řešit blbosti. A tak jsem si odnesla mnoho šrámů z doby, která mě formovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (36): Kamarádka si od dětství vymýšlí samé lži. Kdysi mi to přišlo roztomilé, z té poslední mě ale mrazí

Moje dětství bylo plné křivd

Od mamky jsem věděla, že když jsem se narodila, otec byl zklamaný. A to natolik, že ani nepřišel do porodnice. Nebyly mi ani dva roky a narodil se mi bratr. A za dva roky další. Táta si mě nevšímal. Neustále věnoval svou pozornost klukům. Chodil s nimi bruslit, učil je jezdit na kole a chodili spolu na houby. Mě nebral nikam. Bruslit jsem se naučila v dospělosti a na kole jsem se naučila asi v deseti letech s pomocí kamarádů. Kolo mi půjčovala kamarádka. Svoje jsem neměla.

Každé narozeniny jsem obrečela. Dostala jsem ručníky nebo něco do výbavy. Třeba povlečení, utěrky či prostěradla. Moji bratři dostávali sportovní vybavení v podobě lyží, kol nebo bruslí. Já pokaždé dostala něco užitečného. I oblečení jsem dostávala výhradně jako dárek. Mým bratrům bylo oblečení kupováno, když ho potřebovali. A navíc jsem se musela o bratry starat. Ohřívat jim jídlo o letních prázdninách a dávat na ně pozor v době, kdy byli rodiče v zaměstnání.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (34): Můj nový šéf mě oslovil starou přezdívkou z dětství a mě to šokovalo. Mohl ji znát jen někdo z minulosti

Trauma cítím i v dospělosti

Chování rodičů, když už jsem ho uměla plně vnímat a identifikovat, bylo pro mě velkým zklamáním a odnesla jsem si ze svého dětství nejedno trauma. Hned jak to šlo, z domova jsem se odstěhovala. Vztah s bratry mám dobrý. Pravidelně se vídáme, i když oni ještě rodinu nemají a jsou svobodní. Dokonce žijí stále u rodičů. S rodiči se vídám při rodinných oslavách a minimálně jednou za dva měsíce s rodinou přijedeme na návštěvu. Rodiče nejeví moc velký zájem o moje děti, a tak jim stačí frekvence našeho setkávání se.

Kdysi jsem si přísahala, že nedopustím, aby moje děti poznaly rozdíly, se kterými jsem bojovala v dětství. Materiální, v přístupu i rodičovské lásce. Snad tisíckrát jsem o svém dětství povídala svému manželovi a ten mi slíbil, že naše výchova bude spravedlivá. „Aničko, nemusíš mít strach, to co jsi zažila, bych nikdy nedopustil,“ hladil mě po tváři manžel Jarda.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (34): Už od dětství mám neodolatelnou touhu něco štípnout. Jsem kleptomanka, ale se svou „úchylkou“ si umím poradit

Ani moje rodina není bezchybná

Nejprve se nám narodil syn Alex a za tři roky dcera Amélie. Za syna jsem od manžela dostala nádherný zlatý náhrdelník a za dceru kytku. Rozdíl jsem vnímala, ale neřešila ho. Chápala jsem, že manžel o malé děti nejevil zájem. Neuměl to s nimi. Neuměl je pochovat a nevěděl, jak si s nimi hrát. Když byly Alexovi tři roky, začal s ním chodit bruslit, naučil ho jezdit na kole a chodili spolu do krytého bazénu. Když stejného věku dosáhla Amélie, manžel se začal vykrucovat: „Aničko, ten holčičí svět mi je cizí. Vůbec nevím, co bych s Amy dělal. Holky s holkama a kluci s klukama, jo?“

A pak začal manžel kupovat dárky. Synovi nové kolo k narozeninám a dcera od něj dostala hadrovou panenku. Další rok to byly nové lyže pro syna a plastový koník pro dceru. Měla jsem rudo před očima. Viděla jsem své dětství. Byla naštvaná, že manžel nedodržel svůj slib. Hádky byly na denním pořádku. „Sakra, Anno, co po mě chceš? Peníze domů nosím, na děti myslím, tebe rozmazluju. Prostě to s holkama neumím. Stojím v hračkářství a nevím, co mám holce koupit. A tak koupím něco růžového. Amélii mám ráda, stejně jako Alexe. To víš. Tak to nehroť,“ opakoval mi stále dokola Jarda. Snažím se ale ozývat pokaždé, když vidím rozdílný přístup. Jinak bychom za pár let došly k rozvodu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Adriana (39): Od dětství mám malou nohu a nakupování bot je horor. Na luxusní ples jsem málem šla v keckách