
Přátelství, které trvá od dětství, bývá často tím nejpevnějším. Někdy se však stane, že lidé postupem času začnou na své letité kamarády nahlížet jinak. Přesně to se stalo Ivoně.
Vymýšlela si i před ostatními, a já ji v tom ještě podporovala. Začalo to nevinně. Na hřišti nás jednou zastrašovala starší holka. Lada pohotově řekla: „Můj brácha je kousek odsud, sleduje mě z okna. Pokud mi někdo ublíží, přijde a pomstí se.“ Holka ustoupila, ale tím kamarádčino lhaní neskončilo. Každý den přibývaly další výmysly a já s Ladou držela, protože mi to připadalo bezpečné.
Mnohokrát jsem kamarádku nachytala při lži
Věděla jsem, že Lada žila sama s mámou a neměly moc peněz, přesto si vymýšlela i přede mnou. Jednou mi nadšeně vyprávěla, jak byly s mámou u moře a jak si to tam užily. Věděla jsem, že lže, protože naše mámy se znaly a její máma strávila celé prázdniny v práci, zatímco Lada byla u babičky. Bylo mi jí líto, a tak jsem ji nechala být.
Lži ale nepřestaly ani v dospělosti. „Dostala jsem se na vejšku!“ vykřikla jednou a chtěla to oslavit. Vzala jsem ji do cukrárny a koupila jí dárek z kapesného a brigád. Až po čase jsem zjistila, že to nebyla pravda. Už jsem ale bydlela na koleji a neměla tolik času sledovat Ladin život.
Chtěla jsem věřit, že se jí opravdu daří
Po škole jsem nastoupila do agentury, měla slušný plat a dlouholetý vztah. Byla jsem spokojená. Když jsem přijela k mamce v novém autě, které jsem si konečně mohla dovolit, na chodbě jsem potkala Ladu. Nadšeně mě objala.
„Téda, tobě to sluší, jsi jako panenka,“ zalichotila mi. Ráda jsem s ní večer zašla na kafe. Povídaly jsme si o životě, zmínila jsem se, že mám dlouholetého přítele a chystáme svatbu. Lada řekla, že na to má čas, ale plánuje koupit velký byt s terasou a už má s kým ho sdílet. Nezpochybňovala jsem to, dokud jsem se o tom nezmínila mamce.
„Ilonko, Lada si žádný byt nekoupí. Má dluhy a pracuje jako prodavačka. To je zase nějaký nesmysl,“ řekla mi. Zarazilo mě to a zároveň zklamalo, že mi Lada pořád lže.
Kamarádka mě požádala, abych jí šla za svědka
Po čase jsem se vdala a čekala holčičku. Když jsem potkala Ladu, nadšeně vykřikla: „Ilonko, ty čekáš miminko!“ Pozvala mě na kávu a přinesla malé dárky. Překvapilo mě to. Vyprávěla, že nakonec bydlí v pronájmu, má hodného přítele a psa.
Několikrát jsme si zavolaly a povídaly o životě. Při jednom obědě krátce před porodem mě požádala, jestli bych jí nešla za svědka. Zaskočilo mě to. „Neboj, tvé holčičce už bude skoro rok, až se to stane,“ uklidňovala mě. Jenže já si nebyla jistá. Jejího přítele jsem neznala a nikdy ho neviděla ani na fotce. Prý se nerad fotí. Ani půl roku po porodu netuším, jestli ta svatba vůbec bude a kdo je vlastně Ladin nastávající.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.