Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Barbora si myslela, že našla ideální zaměstnání. Kolektiv byl fajn, práce bylo hodně, ale bavila ji, a šéf byl v pohodě. Jenže když se ani po dvou měsících nedočkala smlouvy a výplaty, rozhodla se s tím něco udělat.
Po mnoha měsících hledání jsem konečně našla inzerát na práci, která vypadala naprosto dokonale. Malá firma vedená energickým majitelem slibovala práci v dynamickém kolektivu a profesní rozvoj. Jako mladá a ambiciózní žena jsem byla připravená čelit novým výzvám. Toužila jsem po stabilitě a místě, kde bych mohla naplno uplatnit své schopnosti.
Byl to nový začátek
Když jsem poprvé vstoupila do skromné kanceláře majitele firmy, mísilo se ve mně nadšení i nejistota. Začínala se totiž nová kapitola mého života, od které jsem si hodně slibovala. Majitel firmy na mě hned zapůsobil pozitivně. Sršel energií a vyprávěl o svých velkolepých plánech na rozvoj. Nadšeně zdůrazňoval, že hledá lidi jako já – mladé, ctižádostivé, ochotné pustit se do každé výzvy.
„Potřebuju někoho, kdo má nápady a nebojí se makat,“ řekl mi během první schůzky. „Společně můžeme dokázat neuvěřitelné věci.“
Připadala jsem si výjimečně. Hned první den mi zadal, abych připravila novou reklamní kampaň pro jednoho ze zákazníků. Byla jsem nadšená, ale zároveň nervózní, jestli splním jeho očekávání. Do práce jsem se vrhla s plným nasazením. Zůstávala jsem přesčas, abych dotáhla projekt do nejmenšího detailu, a když klient schválil návrh bez výhrad, byla jsem na sebe pyšná.
„Skvělá práce. Věděl jsem, že mě nezklameš,“ uznale se na mě usmál šéf.
Sršela jsem optimismem
Začínala jsem věřit, že jsem našla místo, kde se mi splní sen o profesním růstu. Šéf často říkával, že jeho firma je „jako rodina“ a já jsem její součástí. Ta myšlenka mě uklidňovala – navzdory tomu, že jsem stále nepodepsala pracovní smlouvu.
„Je to jen formalita,“ tvrdil šéf. „Všechno doladíme, jakmile budu mít trochu času.“
Nechtěla jsem ho uhánět. Práce mě bavila a vztahy v týmu byly opravdu dobré. Věřila jsem, že je vše na dobré cestě.
„Tak co, jak to jde?“ ptala se mě moje kamarádka Eva.
„Skvěle! Šéf je fakt zapálený. Je vidět, že mu na rozvoji firmy záleží,“ odpověděla jsem nadšeně.
„A co smlouva? V pohodě?“
„No, ještě jsem ji nepodepsala, ale je to jen otázka času. Víš, jak to chodí v malých firmách...“ snažila jsem se ji uklidnit.
„Buď opatrná. Lidi občas naslibují spoustu věcí, ale nic z toho není,“ varovala mě.
Já ovšem nechtěla věřit, že by se mohlo dít něco špatného...
Něco není v pořádku
Jenže s přibývajícími týdny mě začaly přepadat pochybnosti. Práce mi přibývala – vedla jsem projekty, komunikovala se zákazníky, dokonce jsem se účastnila i vyjednávání. Byla jsem unavená, ale se svými výsledky spokojená. Pořád jsem ale neměla podepsanou smlouvu a šéf se vyhýbal tématu výplaty.
„Barboro, buď ještě chvíli trpělivá,“ odvětil vždycky, když jsem to nadhodila. „Firma se musí nejdřív postavit na nohy. Věř mi, že se ti to vyplatí.“
Chtěla jsem mu věřit. Neustále tvrdil, jak moc si váží mého přínosu pro firmu. Jenomže pak jsem jednou zahlédla něco, co ve mně vzbudilo podezření. Na jeho stole ležely papíry a mezi nimi výplatní listina. Moje jméno na ní chybělo.
Po odchodu z kanceláře jsem zavolala Evě a řekla jí o tom. „Tady něco nehraje,“ usoudila.
„Co když jen něco přehlédl?“
„Prosím tě, už dva měsíce makáš bez smlouvy. Měla bys vědět, jak to s tebou oficiálně je,“ řekla rezolutně.
Tehdy jsem si uvědomila, že má pravdu...
Podvedl mě
Jednou, když šéf odešel na schůzku, rozhodla jsem v interním systému projít dokumenty zaměstnanců. To, na co jsem narazila, mě šokovalo. V papírech jsem byla vedená jako „stážistka“. Nemohla jsem tomu uvěřit. Denně jsem pracovala i dvanáct hodin a dělala náročné projekty, ale podle záznamů jsem tam byla jen „kvůli praxi a zkušenostem“.
Když se šéf vrátil, nevydržela jsem mlčet. „Co to má znamenat?“ vyjela jsem na něj a ukázala mu vytištěné dokumenty.
„Klid, je to jen přechodné řešení. Firma je teď v menší tísni,“ snažil se obhajovat.
„Přechodné? Po dvou měsících, co tu dřu bez peněz?“ vyčetla jsem mu zahořkle.
„Mysli na to, co ses tady všechno naučila. To je k nezaplacení,“ odvětil s úsměvem, jenž tentokrát působil falešně.
Vztek a zklamání ve mně vřely. Rozhodla jsem se, že to takhle nenechám.
Dostal, co si zasloužil
S pomocí Evy jsem jsem si nastudovala, co se děla v takových případech. A pak jsem podala anonymní podnět na inspektorát práce. Zřejmě to dopadlo dobře, protože mi šéf asi za týden zavolal a řval na mě, že má problém a hrozí mu vysoká pokuta. Přerušila jsem ho s tím, že nevím, o čem mluví a ať mi už nevolá.
Když jsem mu to típla uprostřed věty, pocítila jsem euforii. Čert vem peníze, ty by mi stejně už nikdy nevyplatil. Ale jsem ráda, že jeden kretén dostal lekci za to, jak se chová k lidem.
Mezitím jsem se samozřejmě pustila do hledání další práce a pozítří mě čeká jeden pohovor. Už vím, že se budu zajímat také o to, kdy se podepisuje smlouva. Bez ní do žádné práce nenastoupím...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Dětská hvězda Michaela Kudláčková skončila ve spárech agresora: Lepší pět minut protrpět než být mrtvá
Dětská hvězda Michaela Kudláčková skončila ve spárech agresora: Lepší pět minut protrpět než být mrtvá
Související články
