Markéta (34): Opustila jsem vesnici, abych udělala kariéru ve městě. Všechno se změnilo, když jsem na stole našla vzkaz od šéfa

Tak moc jsem se chtěla dostat z naší malé vesnice do velkého světa. Tady se všichni znali a neustále se navzájem sledovali. Chtěla jsem mít možnost jen tak si zajít do divadla nebo do nákupního centra. Žádala jsem tak moc?

I pro obyčejné oblečení jsem musela jezdit daleko a už jsem toho měla dost. Měla jsem ráda vesnici a přírodu, ve které jsem vyrůstala, ale časem se moje priority změnily. Rozhodla jsem se pro život ve městě a nic mě nemohlo odradit.

Mohlo by Vás zajímat:

Radim (30): Přestěhoval jsem se z vesnice do města. Překvapilo mě, že Velikonoce tady nikoho neberou

Byla jsem na sebe tak hrdá

Zpočátku jsem se ve velkém městě cítila ztracená. Všudypřítomný spěch, honba za kariérou a přemíra možností mě trochu děsily. Brzy jsem si ale všimla, že lidé kolem mě oceňují, že jsem jiná, že jim můžu nabídnout něco výjimečného.

První práci jsem si našla ještě během studií, což mi výrazně zvedlo sebevědomí. A taky jsem se stala nezávislou. Po promoci mi hned nabídli povýšení. Nemohla jsem tomu uvěřit! Já, holka z malé vesnice, jsem se dostala až sem? Opravdu? Radostí jsem skoro skákala.

Do práce jsem se pustila naplno. Neměla jsem žádný osobní život, zato peníze na mém účtu přibývaly závratnou rychlostí. Měla jsem stále větší motivaci dokázat svým vrstevníkům z vesnice, že opravdu něco znamenám.

Vzpomínala jsem na těžké časy, kdy rodiče museli šetřit na jedinou dovolenou v roce. A teď jsem si mohla dovolit výlet každý druhý víkend. Byla jsem na sebe tak hrdá. Všechno se ale změnilo, když se na mém stole náhle objevila výpověď...

Mohlo by Vás zajímat:

Šimon (27): Odstěhoval jsem se kvůli partnerce do města. Čekal jsem něco jiného, asi tu zešílím

Cítila jsem se osamělá

Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť se zdálo, že tak pilnou a loajální osobu, jako jsem já, by hledali jen těžko. Zřejmě jsem přecenila svou roli ve firmě. Ukázalo se, že mě nahradili docela snadno.

„Markéto, moc si tě jako zaměstnance vážím, ale sama jistě chápeš, že potřebujeme vytvořit dynamický tým nové generace...“ začal šéf recitovat obvyklé fráze.

„A kdo dostane moje místo?“ přerušila jsem jeho zbytečný proslov.

„Julie... Ovládá několik cizích jazyků, byla ve světě. Je mi to moc líto...“

Věděla jsem, že nemám šanci na žádné vyjednávání. Zklamaně jsem podepsala potřebné dokumenty a začala si balit věci ze stolu. Dostala jsem slušné odstupné a tím to pro mě skončilo.

Když jsem se vrátila do svého bytu, nevěděla jsem, co mám dělat. Uvědomila jsem si, že jsem celou dekádu věnovala zaměstnavateli, který se mnou takhle zametl, a teď... nemám práci ani vlastní život. Neměla jsem dokonce ani blízkou kamarádku, které bych se mohla svěřit. Všechno jsem obětovala práci. Spolužáci ze školy se celé roky scházeli beze mě, protože jsem na ně nikdy neměla čas.

Možná by mi záviděli to perfektně zařízené bydlení v dobré čtvrti, ale nikdy jsem je k sobě nepozvala. Kvůli čemu jsem to všechno vlastně dělala? Zhroutila jsem se do křesla a rozbrečela se. Prohlížela jsem si telefon, ale neměla jsem komu zavolat. Najednou jsem se cítila tak moc osaměle...

Mohlo by Vás zajímat:

Vladimír (73): Prodali jsme dům na venkově, abychom strávili stáří ve městě. Byla to chyba

Vrátila jsem se domů

O pár týdnů později mi došlo, že se musím vrátit domů. Tam na mě čekají příbuzní a lidé, ke kterým jsem se léta nehlásila, a přitom to právě na ně jsem chtěla udělat dojem. Když jsem dorazila do mé rodné vesnice, skoro jsem to tam nepoznávala. Bylo zvláštní, že paneláky a upravené parky a vystřídaly rodinné domy, stromy a plevel, široké cesty a dálnice nahradily úzké silničky.

Konečně přede mnou nebyla obrazovka počítače, ale mohla jsem se bez omezení dívat na oblohu. S úlevou jsem zaklepala na dveře rodičů. Máma mě přivítala s úsměvem.

Doma se nic nezměnilo! Na stěně stále visely moje obrázky a na posteli trpělivě čekaly mé plyšové hračky z dětství. Do očí se mi draly slzy štěstí.

„Tenhle obrázek mi tě připomínal víc než fotky z doby, kdy jsi studovala,“ řekla máma dojatě, když sundala jednu z mých malůvek.

Byla jsem ohromená, že rodiče ke mně necítili žádnou zášť. Vždy na mě čekali s otevřenou náručí. Pochopila jsem, že honba za kariérou byla hrozně povrchní. Skutečná hodnota spočívá v rodině a blízkých, se kterými si kdykoliv můžu sednout k šálku horkého čaje, říct jim cokoliv a oni mě pochopí...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (43): Život ve městě mě ubíjí, ale manželka nechce ani slyšet o stěhování na vesnici

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.