Beata (30): Manžel si myslel, že budu nonstop pečovat o jeho nemocnou matku. Odjela jsem na týden pryč, aby pochopil, jak složité to je

Každý den vypadal stejně. Zazvonil budík, hodila jsem do sebe kávu a snídani – a už jsem byla v jednom kole. Tchyně křičela z ložnice, že ji bolí záda, že se špatně vyspala, že jsem jí zase zapomněla něco podat. Snídaně musela být přesně podle jejích představ. A když něco nebylo po jejím? „Děláš to schválně?“ zeptala se mě několikrát za den...

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (42): Můj starší manžel má krizi středního věku a leze mi na nervy. Nechci s ním sedět na gauči a dívat se na seriály

Byla jsem vyčerpaná

Můj manžel Radek odcházel do práce za svítání. Vracíval se pozdě odpoledne a pořád byl unavený. Já už jsem neměla žádný vlastní život. Kamarádky mi přestaly volat. Vždyť kolikrát můžete odmítnout pozvání na kafe? Naposledy jsem s nimi někde byla asi před dvěma lety. Pak tchyně onemocněla a skončila v nemocnici.

Když nám lékař oznámil, že bude potřebovat nepřetržitou péči, a Radek řekl, že se k nám jeho máma nastěhuje, sevřel se mi žaludek. „Vždyť nás nesnáší,“ připomněla jsem mu.

„Je to moje matka,“ odsekl.

A tak to začalo. Dny, týdny, měsíce jsem pečovala o tchyni. Občas jsem přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych prostě odešla a už se nikdy nevrátila.

Jednou jsem vešla do kuchyně a Radek tam seděl, v klidu jedl večeři. Přišel domů dřív, ale já si toho ani nevšimla, zrovna jsem totiž strávila hodinu koupáním jeho matky a přesvědčováním, že do vody prostě musí, protože se počůrala.

„Už to nedávám. Tvoje máma mě zničí,“ řekla jsem.

„Je stará, ale není to konec světa...“ namítl a dál jedl.

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (35): Manžel mi říká, že jsem hysterka. Já jen špatně nesu, že nám už i poslední dítko nastoupilo do školky

Už jsem měla dost péče o tchyni

Rychle jsem si sbalila tašku, hodila jsem do ní, co mi přišlo pod ruku. Neřešila jsem, jestli si beru svetr nebo halenku. Jediné, na čem záleželo, bylo, že odcházím. Radek vešel do ložnice právě ve chvíli, kdy jsem si hodila tašku na rameno. Zastavil se ve dveřích. „Co to děláš? Odcházíš? A kam?“

„Budu pryč týden. Sama... musím si odpočinout...“

Nejdřív si myslel, že žertuji. Pak, když pochopil, že to myslím vážně, začal panikařit. „A co moje máma?“

„Teď se o ni postaráš ty.“

„Já? Ale já nevím jak...“ namítl a v jeho hlase byla čirá bezmoc.

„Já to taky nevěděla. Ale naučila jsem se...“ Jeho protesty jsem ignorovala. Zastavila jsem se až ve dveřích. „Jídlo je v lednici, léky má na stole v kuchyni. Hodně štěstí...“

Zabouchla jsem dveře. Nechala jsem za sebou všechno. Byt, který se už dva roky podobal vězení. Ulice, po kterých jsem chodila jen kvůli nákupům pro tchyni. Manžela, který mě celé ty roky ani nezkusil pochopit. Nasedla jsem do autobusu a celou cestu do penzionu, který jsem našla na internetu, jsem se ani jednou nepodívala na telefon.

První dva dny jsem se budila s pocitem, že co nevidět uslyším tchynin hlas, ale bylo ticho. Nikdo mě nehledal. Nikdo si nestěžoval. Ležela jsem v posteli, zírala jsem do stropu a nemohla uvěřit, že jsem zapomněla, jaké to je – nic nemuset.

Mohlo by Vás zajímat:

Běla (65): Můj manžel se v důchodu stal klaunem na sociálních sítích. On je spokojený, ale sousedé se nám smějí

Manžel nezvládá péči o mámu

Radek velmi rychle zjistil, že starat se o mámu neznamená jen ohřát polévku a zapnout televizi. Neustále něco chtěla. Nemohla najít brýle, popletl jí léky, a později prostě jen nechtěla být sama v pokoji. Budil se několikrát za noc, protože křičela, že ji něco bolí, že chce na záchod, že nemůže spát. Ráno se sotva vyhrabal z postele.

Byt začal připomínat skladiště. Dřez byl plný nádobí. Povlečení smrdělo zatuchlinou. Hromada prádla v koutě rostla. Radek, který si myslel, že se domácnost stará sama o sebe, najednou pochopil, co všechno mě to stálo.

Když jsem se po týdnu vrátila, málem jsem náš byt nepoznala. Podlaha byla lepkavá od rozlitého čaje, vzduchem se nesl pach špinavého nádobí a potu. Radek seděl na gauči, měl zmačkané tričko a kruhy pod očima, jako by zestárl o několik let. Nejdříve neřekl nic. Až když jsem si sundala kabát a položila tašku, zvedl oči a potichu pronesl: „Teď už to chápu...“

Dívala jsem se na něj a čekala.

„Myslel jsem, že přeháníš,“ přiznal. „Že si jen nechceš vzít mámu na starost. Ale tohle je...“

„Peklo?“ doplnila jsem ho.

Přikývl a zavřel oči. „Netušil jsem, že to člověka úplně vyčerpá. Že nemáš ani chvíli pro sebe. Že každá minuta patří jen jí...“

„Vítej v mém světě,“ řekla jsem klidně.

Seděl mlčky, jako by neměl sílu mluvit. Nakonec si povzdechl. „Beato... promiň.“

Mohlo by Vás zajímat:

Zora (33): Manžel mi zakázal uklízečku, a tak jsem ho zapojila do domácích prací. Nakonec ji sám sehnal

Pochopil, co jsem prožívala

Cítila jsem úlevu. Po dvou letech pochopil, co jsem musela zvládnout. Konečně jsme si sedli a mluvili jako dva dospělí lidé. Ne jako manželé, kteří si nemají co říct, ale jako partneři, kteří si musí stanovit nová pravidla. „Sama už to dál neutáhnu,“ řekla jsem otevřeně. „Musíme se o péči podělit.“

Radek přikývl. Pořád vypadal unaveně, ale aspoň se mi podíval do očí. „Jak si to představuješ?“

„Začneme tím, že se o ni po práci budeš starat ty. Já mezitím vypadnu. Zajdu si na procházku, na kafe s kamarádkou, zkrátka abych měla chvilku klidu. O víkendu si to rozdělíme napůl. Nemůže všechno být jenom na mně.“

Zhluboka si povzdechl, jako by to pořád ještě vstřebával. „Dobře. Máš pravdu.“

Věděla jsem, že ho možná ještě párkrát uslyším, jak si povzdechne, nebo uvidím, jak neochotně vstává, když ho máma zavolá. Už to ale nebude jen moje starost. Ten večer jsem poprvé po dlouhé době usnula bez tíhy na hrudi...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (34): Manžel si mě nevážil, tak jsem přestala žít jenom pro něj. Došlo mu to až ve chvíli, kdy neměl čisté trenky

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].