Alena (34): Manžel si mě nevážil, tak jsem přestala žít jenom pro něj. Došlo mu to až ve chvíli, kdy neměl čisté trenky

Můj manžel si v podstatě žil jako v ráji. Každý večer měl na stole jídlo, košile vyprané a vyžehlené, byt uklizený tak, že by se mohl fotit do katalogu. Když šel spát, povlečení vonělo po levanduli, a v koupelně nikdy nechyběla jeho oblíbená voda po holení. Nemusel se ničím trápit, protože jsem to všechno dělala za něj. A co jsem za to dostala?

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzka (32): Manžel mi na Tučný čtvrtek nepřinesl koblihy z pekárny, ale levné ze supermarketu. Omylem tím přiznal nevěru

Připadala jsem si jako služka

„Aleno, kde mám ponožky?“ zakřičel manžel z gauče, aniž by zvedl oči od telefonu.

„V šuplíku,“ odpověděla jsem, ale on si stěžoval, že „tam nejsou“. Vešla jsem do pokoje, otevřela šuplík a – překvapení! – ponožky tam ležely. Jako vždycky. Nikdy mi nepoděkoval. Pro něj bylo normální, že má všechno naservírované až pod nos.

Moje nejlepší kamarádka Dana často říkala: „Aleno, jsi v podstatě michelinská restaurace, a on si objednává hamburgerové menu a ještě si stěžuje, že hranolky jsou studené.“

Dřív jsem se tomu smála. Postupem času už méně a méně. Vzpomínám si na jeden večer. Byl pátek a já uvařila jeho oblíbenou omáčku na špagety. Prostřela jsem stůl, zapálila svíčku. Chtěla jsem, aby ten večer byl jiný než obvykle. A tak jsem na něj čekala. Odbila sedmá hodina, osmá, pak devátá. Když jsem konečně zaslechla klíč v zámku, pocítila jsem úlevu. Ale jen na malou chvíli. Vešel do bytu, odhodil tašku, rozepnul košili... a ani se na mě nepodíval.

„Večeře je hotová,“ řekla jsem tiše.

„Něco jsem snědl v práci,“ zabručel.

Tolik hodin vaření, tolik čekání. Zatnula jsem zuby, nekřičela jsem. Zhluboka jsem se nadechla, přesně jak radí příručky o zdravých vztazích. „Marku,“ spustila jsem klidně, „teď nejde o ty špagety. Jde o to, že já pořád na něco čekám.“

Podíval se na mě a překvapeně zvedl obočí. „O čem to mluvíš?“

„O tom, že mě bereš jako kus nábytku,“ vyhrkla jsem.

Povzdechl si a protočil oči. „Nedramatizuj to...“

Něco se ve mně zlomilo. Vstala jsem a sfoukla svíčku. Když jemu na tom nezáleželo, proč by mělo mně?

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (36): Vím, že mě manžel podvádí, ale raději dělám, že to nevidím. Doufám, že ho to jednoho dne přejde

Udělala jsem něco pro sebe

Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Neudělala jsem mu snídani, nepřipravila kávu, nepoložila na židli vyžehlenou košili. Místo toho jsem si dala dlouhou sprchu, poprvé po mnoha měsících jsem se nalíčila a beze slova odešla z domu. Neměla jsem žádný plán. Jen jsem potřebovala utéct.

Bloudila jsem po městě, až jsem nakonec vešla do malé kavárny. Vonělo to tam skořicí a čerstvě namletou kávou. Objednala jsem si cappuccino a sedla si k oknu, odkud jsem pozorovala, jak lidé chodí sem a tam a žijí své životy. Připadala jsem si, jako by se můj život zastavil.

„Těžký den?“ ozval se náhle cizí hlas. Vzhlédla jsem. Pohledný číšník s milýma očima se na mě usmíval.

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděla jsem a nemohla od něj odtrhnout pohled.

„Na takové dny doporučuju dvojité espresso nebo něco sladkého. To pomáhá,“ mrkl na mě.

Zasmála jsem se. Nepamatovala jsem si, kdy naposledy někdo dal najevo, že existuji. Že jsem víc než jen „Markova žena“.

„Tak co byste si dala?“ zeptal se.

„Něco sladkého,“ odpověděla jsem.

Netušila jsem, že to nebude jen zákusek. Bylo to první sousto něčeho nového...

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (45): Po narození dcery mě manžel totálně zazdil. Nejhorší je, že se časem začal špatně chovat i k ní

Manžel málem vyletěl z kůže

Domů jsem se vrátila pozdě. Nikam jsem nespěchala. Poprvé po mnoha letech jsem cítila, že tenhle čas je opravdu můj. Marek seděl na gauči a projížděl telefon. Ani se na mě nepodíval. „Kdes byla?“ zeptal se lhostejně.

„Ve městě...“

„Jasně,“ zabručel a dál se věnoval telefonu.

Šla jsem do ložnice a převlékla se do tepláků. V koupelně jsem uviděla koš na prádlo, praskal ve švech. Celé roky jsem prala automaticky, bez přemýšlení. Jenže dnes? Dnes jsem se na ten koš podívala a zase odešla.

Bylo něco po desáté večer, když jsem ho zaslechla křičet: „Aleno, kde mám čisté trenky?“

Zatmělo se mi před očima. Vešla jsem do ložnice. Stál u otevřené komody a vztekle se v ní hrabal.

„Já je nevyprala,“ oznámila jsem klidně.

Zamračil se. „Co tím myslíš, žes je nevyprala?“

„To, co říkám. Pračka stojí támhle. Víš, jak se zapíná.“

Díval se na mě, jako bych řekla něco absurdního. „Co se to s tebou děje, Aleno?“ zeptal se nevěřícně.

„Děje se se mnou něco úžasného, Marku. Přestala jsem být tvojí hospodyní... Možná konečně doceníš, co jsi měl,“ dodala jsem a odešla z pokoje. Užasle na mě hleděl, nezmohl se ani na slovo.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (63): Manžel mě v důchodu začal přehlížet. Ukázala jsem mu, že ještě nepatřím do starého železa

Zavedla jsem nová pravidla

V neděli jsem vstala později než obvykle. Místo vůně kávy, kterou jsem vždycky dělala já, se bytem linulo ticho. Pak se z ložnice začalo ozývat bouchání šuplíků. Po chvíli se Marek objevil ve dveřích kuchyně, pořád v těch trenkách, které měl na sobě včera. A zřejmě i den předtím. „Aleno, to myslíš vážně?“ pronesl nespokojně. „Chceš se mi takhle mstít?“

Protočila jsem oči. „To není msta, Marku. To je změna pravidel.“

Sedla jsem si ke stolu, otevřela knížku a napila se čaje. Neměla jsem v plánu obskakovat ho jako dřív.

„No to je skvělé, vážně. Takže teď budeme doma fungovat každý po svém?“ vyštěkl. Pak se sebral a zmizel. Asi za hodinu se vrátil z čistírny s velkou taškou plnou vypraného prádla. Byl to jeho první samostatný krok. Nepromluvil se mnou celý den. Asi čekal, že se vrátím ke starým pořádkům. Neudělala jsem to...

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (37): Už toho mám dost. Při každé hádce na mě manžel vytahuje staré křivdy

Chci začít nový život

Další den jsem šla opět do té kavárny.

„Cappuccino a něco sladkého?“ ozval se známý hlas.

„Přesně tak,“ přikývla jsem.

„Mám dobrou paměť,“ mrkl na mě.

Sedl si ke mně, i když to asi neměl dovoleno. Ale nevadilo mi to. „Dneska vypadáte lépe,“ poznamenal.

„Říkej mi Aleno,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Jeho úsměv se rozšířil. „Alena je pěkné jméno... Já jsem Tomáš.“

Povídali jsme si o všem možném – o tom, jak miluje knihy, o tom, že chtěl kdysi psát. V kavárně dělá jen dočasně, protože zatím neví, co bude dál.

Když jsem se vrátila domů, Marek seděl na gauči u televize, jako by uplynulé dny vůbec neexistovaly. Možná si myslel, že se všechno vrátí do starých kolejí. Ale já věděla, že staré koleje už nechci. Nezabalila jsem si kufry hned. Neudělala jsem žádnou velkou scénu. Jen jsem přestala dělat víc, než musím. Přestala jsem čekat, že se něco změní. A už nikdy nebudu tou ženou, které si nikdo nevšimne...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (35): Manžel prý má nárok na únavu, zatímco já musím zvládnout práci i domácnost. Připravila jsem mu překvapení

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.