Božena (50): Když mi manžel dal k narozeninám růže, něco se ve mně zlomilo. Už jsem mu neodkázala dál lhát

To tajemství mě ničilo dlouhé roky. Tu tíhu jsem už nedokázala dál nést na svých bedrech. Proč jsem se rozhodla přiznat právě teď? Sama nevím. Před více než 20 lety, když jsem si brala svého muže, jsem necítila opravdovou lásku. Věřila jsem, že přijde později. Důležitější pro mě bylo něco jiného. Adam byl dobrý muž, měl stabilní práci a mohl mi zajistit bezpečnou budoucnost. Zvolila jsem jistotu...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (64): Před 20 lety jsem přišla o svou jedinou dceru. Utekla, když zjistila, co jsem před ní tajila

Manžel chtěl dítě

Adam byl do mě bláznivě zamilovaný. Než jsem souhlasila se svatbou, nechala jsem ho čekat dlouho. Prosil mě tolikrát, až jsem nakonec řekla ano. Bože, jak byl tenkrát šťastný. Bylo to správné rozhodnutí. I když jsem ho nemilovala, s odstupem času vím, že jsem si vybrala dobrého muže.

Adam nám postavil dům za vlastní peníze. Díky němu jsem získala stabilitu. Cestovali jsme, dával mi všechno, co žena od svého muže očekává. Jediné, co nám chybělo ke štěstí, bylo dítě. Snažili jsme se roky, ale všechno bylo marné. Myslela jsem si, že Bůh s námi možná měl jiný plán. Někdy jsem si kladla otázku, jestli to není trest za můj povrchní a vypočítavý přístup k manželství.

Smířila jsem se s tím, že nebudu mít dítě, ale Adam ne. Byl vychován v přesvědčení, že šťastná rodina je velká rodina. Naše bezdětnost ho trápila. To nebyl život, jaký si představoval. Viděla jsem, jak ho tížilo to ticho a prázdnota v našem domě. Adam nebyl muž, který by hledal útěchu u jiné ženy. Utíkal do práce. Makal do noci, bral přesčasy, přijímal další zakázky, jen aby nemusel sedět doma a myslet na to, co ho tížilo nejvíc...

Mohlo by Vás zajímat:

Lýdie (43): Manželovi jsem zatajila jednu důležitou skutečnost. Od chvíle, co to prasklo, mám doma peklo

Podvedla jsem ho

Možná jsem se smířila s tím, že nebudeme mít velkou rodinu, ale to neznamenalo, že jsem neměla své vlastní potřeby. Chtěla jsem se cítit jako manželka, partnerka, milenka. Byla jsem osamělá. A tak jsem podlehla. Nechala jsem se unést okamžikem. Kolega z práce mě nemusel dlouho přemlouvat, stačilo pár vlídných slov, pár doteků a zapomněla jsem na celý svět.

Za tu jednu chybu jsem zaplatila vysokou cenu. Nejprve mi bylo špatně, pak se mi zpozdila menstruace. Čekala jsem dítě, a nebylo manželovo. Můžete mě odsoudit, ale nikdy jsem mu neřekla pravdu. Byl to přece jen jeden úlet, každý někdy klopýtne. Jen jsem mu oznámila, že budeme mít dítě.

Adam mě tehdy doslova nosil na rukou. Kdyby mohl, snesl by mi modré z nebe. Byl tak šťastný, a já mu to nemohla vzít. Tak zoufale toužil stát se otcem. Když se narodila malá Evička, byl v sedmém nebi. Ponocoval, měnil pleny, vozil ji na procházky. Já ji jen kojila. Rozmazloval ji i mě a naše manželství konečně ožilo.

Jenže s každým jeho úsměvem jsem cítila další ránu do srdce. Nejenže jsem ho podvedla, ale ještě jsem mu lhala. Sama sebe jsem nenáviděla. Nejdřív jsem se přesvědčovala, že pocit viny jednou zmizí. Že si na to zvyknu a vzpomínka na mou nevěru se rozplyne. Ale to se nikdy nestalo. Bylo to jen horší. Bojovala jsem sama se sebou, cítila jsem se mizerně. Jak jsem mu to mohla udělat?

Mohlo by Vás zajímat:

Mirka (33): Tajila jsem synovi totožnost jeho otce. Učitelka mu to za mými zády prozradila a on mě za to začal nenávidět

Řekla jsem mu pravdu o dceři

A pak, když se blížily mé 50. narozeniny, se to ve mně zlomilo. Adam mi dal květiny a znovu opakoval ta svá slova o tom, jak moc mě miluje a jak mi děkuje, že jsem mu dala dceru. Tehdy jsem mu řekla pravdu.

Co jsem čekala? Že jen mávne rukou a všechno půjde dál jako dřív? Netuším. Nejdřív mi ani nevěřil. Myslel, že si z něj dělám legraci. Ale když viděl můj výraz, pochopil, že to není vtip.

Teď se mnou nechce mluvit. A dcera také. Nevzdávám se. Přísahala jsem si, že je musím získat zpátky. Ani jeden z nich mě nechtěl poslouchat. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to byla chyba, ale tato chyba nám nakonec dala rodinu. Nechtěli to slyšet.

Minulý týden mi Adam ještě nezvedal telefon. Dnes už mi alespoň dovolil zeptat se, jak se má. Vnímám to jako malý záblesk naděje. Možná se jednou se mnou sejde. Možná mám ještě šanci. Možná ještě budeme rodina...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Patricie (32): Zatajila jsem manželovi jednu zásadní změnu ve svém životě. Ten se teď cítí podvedený

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.