Marie (64): Před 20 lety jsem přišla o svou jedinou dceru. Utekla, když zjistila, co jsem před ní tajila

Náš život byl plný lásky a pohody. Proč otevírat staré rány, které by mohly všechno zničit? Vím, že jsme jí měli říct pravdu, ale pokaždé, když jsem se o to pokusila, ochromil mě strach. Co kdyby nás začala nenávidět?

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (20): Moji rodiče vždy popírali, že jsem adoptovaný. Pravda mi změnila život

Dcera zjistila pravdu

Moje dcera Markéta stála přede mnou, rozzlobená jako nikdy předtím. „Nejsem tvůj majetek!“ vykřikla a její hlas se odrážel od zdí. „Nemůžeš rozhodovat za mě, jestli smím hledat svou skutečnou matku! Co si to vůbec dovoluješ?“

Srdce mi bušilo jako zběsilé a v hlavě mi vířily různé myšlenky. Jak se to mohla dozvědět? S manželem jsme přece byli vždycky tak opatrní. „Jak ses to dozvěděla?“ zeptala jsem se tiše.

„Na tom nezáleží,“ zasyčela. „Podstatné je, že to vím! A víš co? Ty nemáš ani ponětí, proč mě opustila. Možná byla chudá, možná ji k tomu donutili! Kdo ti dal právo ji soudit?“ pronesla emotivně a oči se jí zalily slzami.

Chtěla jsem k ní přistoupit, obejmout ji, ale věděla jsem, že je to nemožné. Mezi námi stála zeď, která s každou sekundou rostla výš a výš.

„Ona tě nechtěla,“ vyhrkla jsem náhle. Slova se vyvalila ven, aniž bych je mohla zadržet.

Zírala na mě s nevěřícím pohledem, který se rychle změnil v čistou nenávist. „Lžeš,“ procedila mezi zuby. „Proč z ní chceš udělat netvora?“

V tu chvíli jsem pochopila, že něco skončilo...

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (23): Při pátrání po biologických rodičích jsem tvrdě narazil. Měl jsem se na to vykašlat

Předstírala jsem těhotenství

Vzpomínkami jsem se vrátila o mnoho let zpátky. Do doby, kdy jsem předstírala těhotenství. Celých šest měsíců jsem hrála roli těhotné. Nosila jsem polštář pod oblečením, vyhýbala se alkoholu a zakouřeným místům. Stalo se to součástí mé každodenní rutiny. Všichni věřili, že čekám dítě. Rodina, přátelé, dokonce i kolegyně v práci. Jen já a můj manžel jsme znali pravdu.

V sedmém měsíci mé „gravidity“ jsme odjeli na venkov. Všechno bylo naplánováno do nejmenšího detailu. Pronajali jsme si malý domek a já celou cestu hrála roli nastávající matky.

Pak se v malé nemocnici narodila Markétka, ale nebyla jsem to já, kdo ji přivedl na svět. Cestou domů jsem ji držela v náručí. Byla tak drobná, tak křehká, a já cítila, že se můj život v tu chvíli navždy změnil. Pro celý svět to bylo moje dítě a já udělala všechno pro to, aby tomu lidé uvěřili. Soustředila jsem se na roli matky. Když jsem se na ni dívala, opravdu jsem věřila, že jsme udělali správné rozhodnutí. Nikdo se to přeci nemusel dozvědět...

Mohlo by Vás zajímat:

Šimon (41): Chtěli jsme dceři zavčas citlivě sdělit, že nejsem její biologický otec. Jenže se to dozvěděla dřív a vznikl problém

Nechtěli jsme, aby pravda vyšla najevo

Markétka se stala středobodem našeho světa. Její první úsměv, první pláč - všechno bylo jako zázrak. Byla tak maličká, její drobné ručky sotva obepnuly můj prst. Mohla jsem na ni celé hodiny zírat a poslouchat její klidný dech, když spala. Můj manžel si často dělal legraci, že pro mě už nic jiného neexistuje. Měl pravdu. Byly jsme nerozlučné a mou největší radostí bylo být její matkou.

Nechtěla jsem, aby se cokoliv změnilo. S manželem jsme nesčetněkrát probírali, jestli jí říct pravdu. Pokaždé jsme dospěli ke stejnému závěru: Proč otvírat staré rány? Markétka byla šťastná, měli jsme láskyplný vztah. Nechtěli jsme to ohrozit.

Zdálo se to jako správné rozhodnutí. Dlouhá léta jsme žili s tímto tajemstvím, pečovali o ni. Až do toho dne. Stačila jediná věta, jediný rozhněvaný výkřik, aby se vše zhroutilo...

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (47): Dcera není manželovo biologické dítě. Dodnes o tom nemá ani tušení, ale já se pořád trápím

Ztratila jsem svou jedinou dceru

Od toho dne uplynulo 20 let. Markéta se odstěhovala a úplně se od nás odstřihla. Samozřejmě jsem jí volala a psala zprávy, prosila ji, aby se ozvala. Ale každý můj pokus o kontakt zůstal bez odpovědi. Manžel se mě snažil utěšit, jenže viděla jsem, jak i jemu puká srdce. Jeho milovaná dcerka odešla a zavřela za sebou dveře, jako bychom nikdy neexistovali.

Nakonec jsem to přestala zkoušet. Nemůžete nikoho přinutit, aby vás miloval, dokonce ani vlastní dítě. Zůstala jsem sama, se svými myšlenkami a výčitkami svědomí. V hlavě jsem si přehrávala každý detail, každou konverzaci, každý pohled. Hledala jsem okamžik, kdy se všechno začalo kazit. Měli jsme vůbec na výběr? Byli jsme opravdu takoví netvoři, když jsme se ji rozhodli chránit?

Manžel to neunesl. Po několika letech se stále víc uzavíral do sebe. Jednoho dne dostal infarkt a zemřel. Lékaři říkali, že to bylo náhlé, ale já věděla své. Ztráta dcery mu zlomila srdce. A já zůstala úplně sama v prázdném domě.

Nevím, jestli Markéta někdy našla svou biologickou matku. Nevím, jestli se jí podařilo vybudovat nový život. Často přemýšlím o tom, jestli dokázala odpustit - mně, svému otci nebo ženě, která ji přivedla na svět. Ale vím, že na tom už nezáleží. Nikdy nezískám zpátky to, co jsem ztratila...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (31): Kontaktovala mě biologická matka. Chce po mně něco, co jí nedokážu dát

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.