Facebook
Instagram
Je opravdu takový problém, když muž pečuje o domácnost, zatímco žena chodí do práce a vydělává peníze? Dalibor se už dávno smířil s tím, že jeho manželství nezapadá do obvyklých škatulek. Důležitější pro něj je spokojená rodina.
Nikdy jsem nebyl typickým klukem. Měl jsem sice pár kamarádů, ale nikdy jsem nezapadl do nějaké party. Naše zájmy se totiž vždycky dost lišily. Zatímco ostatní hráli videohry, obdivovali rychlá auta nebo chodili na různé tréninky, já raději trávil čas se svými mladšími sestřenicemi, četl knihy nebo zkoušel vařit.
Vždycky jsem byl trochu jiný
Vaření mě bavilo, i když jsem to nikdy nebral moc vážně. Největší radost jsem měl, když jsem viděl, že rodině chutnají mé pokrmy. Rodiče se tím tehdy neznepokojovali, protože si mysleli, že mě to přejde. Začali si dělat starosti, až když jsem odmaturoval a vůbec netušil, co chci dělat dál.
„Musíš jít na vysokou školu,“ tlačil na mě táta. „Potřebuješ titul, abys udělal kariéru a dobře vydělával.“
„Jde o tvoji budoucnost,“ přidala se máma. „No tak, přemýšlej o tom. Musíš přece něco dělat!“
Nebyl jsem líný - rád jsem uklízel, organizoval věci v bytě a vařil, ale bez nějakých velkých experimentů. Myšlenka na práci v hektické kuchyni mě spíš děsila. Všechno jsem si raději dělal sám. Nakonec jsem podlehl rodičovskému tlaku a začal studovat management, i když jsem nepředpokládal, že to někdy využiju. Hlavně že rodiče měli pocit, že jsem konečně našel směr.
Láska prochází žaludkem
Během studií jsem potkal Pavlínu. Narazili jsme na sebe u kavárny a málem jsem ji povalil na zem. Omluvil jsem se a pozval ji na pozdní oběd. Nejdřív tvrdila, že nemá čas, protože musí vyřídit spoustu věcí (už tehdy pracovala jako asistentka ředitele velké korporace a vydělávala slušné peníze), ale nakonec souhlasila. A myslím, že toho nelitovala.
„Proboha, kde ses naučil takhle vařit?“ zeptala se později. „Jsi první chlap, kterého znám, co neohřeje nějaký polotovar nebo neobjedná pizzu!“
„No, prostě mě to baví,“ pokrčil jsem rameny.
Tak jsem ji získal, přesně jako v tom rčení, že láska prochází žaludkem. A ona mě taky zaujala. Byla sebevědomá, nezávislá, o rok starší a velmi atraktivní. Začal jsem si s ní představovat společnou budoucnost, rodinu a minimálně dvě děti.
Po nějaké době jsem to téma otevřel. Chtěl jsem, aby věděla, že to s námi myslím vážně. Přijala moji žádost o ruku, i když přiznala, že děti nikdy neplánovala. Kvůli mně ale udělala výjimku, hlavně proto, že jsem slíbil, že s nimi zůstanu doma. Ona se měla starat o výdělky. Pro mě to znělo dokonale. Bohužel, asi jen pro mě...
Rodina to nechápala
Krátce po svatbě nás v našem prostorném bytě navštívili moji rodiče, které jsme pozvali na nedělní oběd. Měl jsem plné ruce práce, aby vše dopadlo perfektně. Pavlína mi pomáhala, ale kuchyně nikdy nebyla její silná stránka. No co, snaha se počítá, ne?
Když rodiče dorazili, stále jsem byl v kuchyni, zatímco Pavlína si s nimi povídala.
„Vidím, že jsi Dalibora zkrotila a zase ho dostala do kuchyně,“ zavtipkovala máma, když jsem přinesl houbovou polévku.
Pavlína se na ni překvapeně podívala. „On vaří vždycky,“ pronesla klidně.
Rodiče si vyměnili pohledy, takže jsem se neudržel. „Co je na tom zvláštního?“ zeptal jsem se. „Když jsem vařil vám, nevadilo to.“
Nic neřekli, ale viděl jsem, že je to trochu zaskočilo. Později, když jsem uklízel v kuchyni, táta za mnou přišel. „Dalibore, co to děláš?“ zeptal se vážným tónem.
Otočil jsem se k němu, byl jsem zmatený. „Jak to myslíš?“
„Jsi v kuchyni? Fakt? Necháváš si od ženy poroučet?“
Zasmál jsem se, jeho pohoršení mi přišlo komické. „Rozdělili jsme si povinnosti, tati,“ řekl jsem klidně. „Já se starám o domácnost, vařím, nakupuju. Pavlína vydělává. Ale neboj se, pořád máme čas i na sebe.“
Podíval se na mě s nevěřícným výrazem. „Máte to všechno naopak... A ty s tím nic neděláš...“
Pokrčil jsem rameny. „Protože to nechci měnit.“
Víc to nekomentoval, ale bylo jasné, že spokojený není. Nechápal jsem, proč ho to tolik trápí. Kvůli tomu, že jsme jiní? Že nezapadáme do tradičních škatulek?
Kamarádi si myslí, že jsem zešílel
Roky plynuly a s Pavlínou nám bylo opravdu dobře. Máme dvě děti - Kubu a Aničku - a moje talentovaná žena se stala manažerkou velkého oddělení. Díky svým úspěchům mohla pohodlně zajistit celou rodinu.
Úplně jsem zapomněl na výhrady rodičů k našemu vztahu, tím spíš, že se oba soustředili na vnoučata a nevraceli se k našemu způsobu života.
Jen kamarádi se mě u piva občas ptají: „A co budeš dělat ty?“
„Já už dělám,“ odpovídám. „Pečuji o rodinu, vařím... To stačí.“
Obvykle jen kroutí hlavami. Mají své kariéry a rodinu nechávají na manželkách. Já to mám jinak. Za ta léta jsem si uvědomil, že na názoru ostatních nezáleží. To nejdůležitější je, že moje rodina je šťastná. Svoji roli bych neměnil za nic na světě a vím, že Pavlína to cítí stejně...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
