Dana (26): Našla jsem si parťáka na běhání a byla jsem nadšená. Pak mě ale ošklivě zradil

Běhání mě vždycky bavilo, ale teprve když jsem se seznámila s Tomášem, dostalo nový rozměr. Byl to můj parťák na tréninky, motivátor a především přítel, kterému jsem bezmezně důvěřovala. Společně jsme se rozhodli přihlásit na prestižní městský maraton – výzvu, na kterou jsme se připravovali měsíce. Od samého začátku jsme si slíbili, že poběžíme bok po boku, ať se stane cokoliv.

Mohlo by Vás zajímat:

Lýdie (32): Vyrazila jsem s kamarády na cyklovýlet do Maďarska. Větší trapas jsem snad nezažila

Nastavili jsme si režim a cíle

Najeli jsme na drsný tréninkové režim. Tréninky byly náročné, ale zábavné. Povídali jsme si o všem možném, vzájemně se povzbuzovali a plánovali, jak si v cíli připijeme na naše vítězství. Nikdy jsem nevnímala Tomášovy poznámky o tom, jak je rychlejší nebo výkonnější než já, jako něco jiného než přátelské popichování. Věřila jsem, že v následujících hodinách nás čeká společný triumf, ne soutěž.

Počasí v den závodu bylo dokonalé – nebylo ani moc horko, ani velká zima. Slunce prosvítalo mezi mraky a město žilo energií stovek běžců. S Tomášem jsme stáli na startu, usmívali se a povzbuzovali se navzájem. Hned po startovním výstřelu jsem cítila adrenalin, ale i radost z toho, že jsme na to dva.

Prvních pár kilometrů jsme drželi dobré tempo. Všechno se zdálo perfektní, až na to, že Tomáš začal zrychlovat. Snažila jsem se ho dohnat, ale stále mi trochu unikal. Říkala jsem si, že je možná jen nadšený, a nechtěla jsem na něj křičet přes dav. Byla jsem přesvědčená, že zpomalí, aby mě počkal.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (28): Po pádu na lyžích mi hrozilo, že skončím na vozíku. Dnes se díky józe mohu znovu postavit na svah

Projevil se jako nevděčník

Pak jsem ho ztratila z dohledu. Na chvíli mě přepadla panika, ale přesvědčovala jsem se, že se zase najdeme. Přidala jsem, bojovala s každým krokem, ale Tomáš nikde. Představovala jsem si, že na mě čeká na občerstvovací stanici, že se někde zastavil. Ale když jsem ho uviděla o několik kilometrů dál, bylo to jiné. Viděla jsem, jak se ohlédl, zahlédl mě a pak znovu přidal.

To, co jsem považovala za přátelskou rivalitu, najednou působilo jinak. Nebyla to jen snaha vyhrát. Měla jsem pocit, že se mě chce zbavit, odříznout mě od šance dosáhnout cíle. Každý můj pokus dohnat ho selhával. Když jsem se blížila k poslední části trati, už jsem ani nedoufala, že na mě počká.

V cíli jsem ho našla mezi ostatními běžci. V ruce držel medaili a triumfálně se usmíval, jako by právě pokořil svět. Když jsem mu řekla, co cítím, pokrčil rameny. „Každý jsme tady sám za sebe, ne?“ Připomněla jsem mu, že jsme do tohohle šli spolu, že jsme spolu trénovali a nejednou jsem ho musela do tréninků nutit. Beze mě by tady přece nebyl. Ne vždy ti, kteří tě provázejí na trati, chtějí, abys doběhla do cíle.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (29): Roky jsem se posmívala obézním lidem. Oči mi otevřelo až nečekané setkání v parku