Facebook
Instagram
Jeden z partnerů bývá zpravidla spořivější, a v tomto případě to byla hlava rodiny Denis. Jeho touhou bylo dopřát rodině vysněnou dovolenou na Bali, ale místo toho se ocitli v situaci, kdy si museli půjčit dokonce i na nájem.
Jsem chlap, který si zakládá na rozumném hospodaření. Z každé výplaty odložím část stranou, abych si časem mohl splnit nebo koupit, co si už dlouho přeji. Třeba loni jsem takto našetřil na luxusní auto. Bylo sice z bazaru, ale zaplatil jsem ho hotově a to mi dělá radost. Mám rád, když si mohu pořídit věci, na které skutečně mám, a vyhýbám se půjčkám, jak jen to jde. Přiznávám, že s rodinou to někdy není jednoduché, ale ten pocit jistoty za to stojí.
Jsem vděčný za svou úžasnou rodinu
Před 20 lety jsem se oženil s úžasnou ženou, kterou jsem náhodou potkal ve vlaku cestou do práce. Odvážil jsem se ji oslovit, i když jsem měl pořádnou trému. K mému překvapení mé sympatie opětovala, a tak jsme se domluvili na kávu. O pět let později jsem Elišku požádal o ruku a čekali jsme našeho prvorozeného syna Eliáše.
Eliška pracovala jako účetní v hotelu, než odešla na mateřskou. Když byly Eliášovi tři roky, čekali jsme druhého syna, Eduarda. Nemohl jsem být šťastnější, měli jsme dva kluky a život, o kterém jsme snili. Jenže těch šest let, kdy jsem nedokázal nic našetřit, nám dalo zabrat. A když se Eliška vrátila do práce, mé šetřící návyky jí začaly občas lézt na nervy. „Nechápu, proč si to nemůžeme koupit hned. Proč si na to nemůžeme půjčit?“ povzdechla si často.
Manželka nechápala, proč musíme nejdříve našetřit
Když jsme měli oba dva platy, šetřilo se snadněji. Během mateřské to ale bylo jiné, i kdyby se snažila sebevíc, z rodičovského příspěvku se na spoření nedalo pomýšlet. Já jsem však nikdy neměl rád dluhy, a proto jsme dávali naše příjmy na jeden společný účet. Eliška si z něj mohla kdykoli vzít na to, co potřebovala, a když synové vyrostli, mohli v naléhavých situacích čerpat i oni, samozřejmě po předchozí domluvě.
Naše důvěra byla pevná. Chtěl jsem, aby si všichni v rodině osvojili umění hospodaření s penězi a věděli, že se můžeme navzájem spolehnout. Jenže Eliška s mým šetřením často nesouhlasila. Nesnášela, když jsem jí oznámil, že si něco pořídíme, až na to našetříme, ať už to bylo auto, nebo nová kuchyňská linka. Pro ni to znamenalo nekonečné čekání, které zkoušelo její trpělivost. „Toho se dočkáme za sto let, až to bude dvakrát dražší,“ říkávala s nespokojeností. Pro mě to však byl způsob, jak si udržet kontrolu a finanční jistotu.
Začaly se nám podezřele ztrácet peníze z účtu
Eliška sice vždycky brblala, ale nakonec se podvolila a vše se platilo hotově, bez dluhů. Tentokrát jsem celé rodině svěřil svůj velký sen, vzít je na vysněnou dovolenou na Bali. Chtěl jsem všechny motivovat, abychom společně ušetřili a co nejvíce peněz zůstalo na účtu.
Jenže pak jsem si všiml, že peníze z účtu začaly záhadně mizet. Nejprve šlo o menší částky, ale postupem času byly ztráty čím dál větší. Podezření padlo na mého prvorozeného syna Eliáše. Napadlo mě, jestli se nedostal do nějakého problému.
Začal jsem ho nenápadně sledovat a ve chvílích, kdy si ničeho nevšiml, jsem mu prohledával věci. Nic podezřelého jsem ale nenašel. Přesto částky z účtu dál mizely. Situace vyústila v několik ostrých hádek s Eliškou. Trval jsem na tom, že jeden ze synů má problém, a proto jsem oběma, Eliášovi i Edovi, odebral přístup k účtu.
Viník se pod nátlakem přiznal
Situace se vyhrotila natolik, že na účtu nezbylo ani na nájem. Najednou bylo naprosto jasné, kdo skutečně bere peníze. Kluci už k účtu neměli přístup, a i když Eliška dlouho zapírala, nakonec se přiznala. Peníze utrácela v kasinu a na automatech a pro zakrytí stop je vybírala z bankomatů ze všech rodinných platebních karet.
Když jsem na ni udeřil začala na mě křičet: „Už jsem to nemohla vydržet, pořád na všechno šetřit. Zavolala jsem kartářce a ta mi předpověděla, že bohatství do rodiny přinesu já. Poradila mi, ať zkusím hazard, že v tom budu dobrá.“ Bylo vidět, že se stydí, ale zároveň stále věří tomu, co jí bylo řečeno. Nemohl jsem uvěřit, že tak chytrá žena, která vždycky skvěle počítala s penězi, se nechala přesvědčit k něčemu takovému.
Eliška postupem času by začala mít problém, možná bych to nazval i závislostí. Na vysněnou dovolenou jsme neodjeli a na nájem jsme si museli půjčit. I když mi to vůči ní bylo líto, rozhodl jsem se, že peníze bude dostávat pouze na vyžádání. Byla to těžká doba, ale jiná cesta k obnovení důvěry a stability neexistovala.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
