Děti a sport: Tlak na výkon a nevhodné poznámky trenéra mohou vyvolat i anorexii, varuje sportovní psycholožka

Podzimním tématem Ženských tabu je duševní zdraví. A to zejména nezletilých nebo mladých dospělých. U lidí v této věkové kategorii totiž raketově přibývá psychických problémů.

Svůj podíl na tom může mít i příliš tvrdý tréninkový dril a tlak na výsledky, se kterými se běžně setkáváme u vrcholových sportů. "Těžko říct, kde je ta hranice, co je ještě zdravé, a co už ne," rozpovídala se Gabriela Kloudová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou. "Za mě cílem sportu je, aby mě to bavilo, abych z toho měla radost a aby i děti měly ke sportu zdravý vztah. Takže když je tohle primárním cílem trenérů, rodičů a dalšího systému, je to dobře," poukazuje.

Mohlo by Vás zajímat:

Zpěvačka Iris se chtěla zabít kvůli první lásce: Začalo to čtením zpráv a zákazy, skončilo těžkými depresemi

Jak vést ke sportu mladší děti a puberťáky

Vidíte v dnešní době v Česku někde problém, ať už u dětí nebo dospívajících? Mají vrcholové sporty nějaký společný jmenovatel, kde už nastává problém?
V některých sportech je tlak větší, zejména těch estetických. Tam je i tlak na to, jak sportovec vypadá. Už od malých dětí se to řeší, převažují se a podobně. Ten tlak může být větší u tenisu, hokeje, fotbalu, plavání, kde jsou tréninkové dávky vyšší, a pokud vynecháš jeden trénink, už je to problém. Pokud už to nezvládáš, jsi unavený, znamená to, že ti ujede vlak a už nebudeš stíhat. Tam už se mi zdá, že jde o příliš velký tlak a může to zasahovat i do psychiky dítěte.

Kdy začít se sportem? Teď tedy nemyslím, aby se dítě naučilo jezdit na kole, ale jsou sporty, vy jste zmiňovala gymnastiku nebo hokej, kde se vyžaduje začít už třeba ve čtyřech, možná ve třech letech s poměrně pravidelným drsnějším tréninkem. Co to udělá s dětskou psychikou? Má dítě vůbec v těch třech, čtyřech letech představu a pojem o tom, že jednou chce být fakt dobrý sportovec, nebo jsou to sny rodičů?
Dítě ve třech, čtyřech letech určitě nemá dlouhodobou perspektivu ve smyslu: "Já chci jednou být vrcholový sportovec, chci mít hodně peněz, chci cestovat." Celý ten životní styl - ty tréninky, že nebude moct ani pořádně chodit do školy - tohle si dítě v tomto věku není schopné představit. Takhle malé děti mají problém si představit týdenní perspektivu, co bude příští týden, co bude za měsíc. I to je myšlení až dětí 6+. Ale je tam určitě důležité se na to podívat z pohledu, že to ty děti často baví. Ony opravdu i čtyřleté děti, které mají třeba tátu hokejistu, jenž je bere na brusle, to prostě baví, takže pokud chce dítě trénovat takhle často a má i talent, takže zažívá pocit úspěchu, je oceňované, cítí se tam dobře, nevidím v tom problém. Nemůže striktně říct: "Ne, děti nesmí trénovat čtyřikrát týdně." Obecně se mi ale zdá, že ten trend víc směřuje k všeobecné sportovní průpravě, že už to není striktně o tom, že se kope do balonu nebo se jede jen hokej. To mi přijde celkem fajn.

Já se přesunu ke starším dětem. Všechno se zadaří, dítě dělá nějaký sport, jde mu to, je dobré, baví ho to, ale najednou se stane, většinou v pubertě, ale může se to stát i dřív, že nechce. Jak zjistit, že nechce, protože má jen nějakou krizi, ale ve skutečnosti ho to pořád baví? A jak zjistit, že je tam opravdu nějaký problém?
Zrovna u těch puberťáků se mi osvědčila návštěva u mě jako sportovního psychologa, protože jako rodiče už tam nemáte tak velkou moc, už nejste tím primárním vychovatelem. V té chvíli už je pro dítě důležitější názor vrstevníků, trenéra, kamarádů ve škole a podobně. Takže ten rodič, i když se sebevíc ptá, je otevřený, umí hezky komunikovat, tak dítě mu to nejspíš neřekne a není to špatně. Takhle je to nastavené, to je prostě fáze osamostatnění se, kdy děti hledají vlastní identitu, chtějí zkoušet věci, dívají se na svět často velmi černobíle, takže mají radikální názory, které s těmi rodičovskými úplně nesouzní.

Chápu...
Takže většinou, když přijdou za mnou, jsou hrozně rádi, že nejsem ten dospělák, který jim říká, co mají dělat, ale je tu konečně někdo, kdo je opravdu poslouchá, kdo je nesoudí, koho zajímá, co cítí, co prožívají, protože ony toho prožívají hodně. Nemají to lehké, mají takový koktejl hormonů, takovou zátěž i ve škole, je toho na ně dost - přijímačky a podobně. Musí se začlenit, najít si své místo na slunci mezi vrstevníky, tělo se jim mění, mění se všechno. Je toho na ně opravdu hodně a najednou to můžou být maličkosti typu, na tréninku se mi posmívají, protože nějak vypadám, mám něco jinak, nebo trenér udělal nějakou nepříjemnou poznámku nebo se mi najednou přestalo dařit, bývala jsem za hvězdu, a najednou mě někdo přeskočil a já na to nejsem zvyklá, tak už tam nechci chodit, protože mám pocit, že to nemá smysl. To jsou věci, které jako rodiče nezjistíte, a myslím si, že v tomhle kontextu je fajn zajít za odborníkem.

Mohlo by Vás zajímat:

Maminka Twistena, který si sáhl na život: Křičela jsem, že už tu nechci být. Sílu jít dál mi dali další synové a založení nadace

Jak ve sportu předcházet poruchám příjmu potravy

Bohužel jste narazila na jednu důležitou věc, teď otevřeme velké téma, a to jsou poruchy příjmu potravy spojené právě se sportem. Protože jste říkala, že tam může přijít nějaká poznámka, jak kdo vypadá, atd. Je to, říká se, čím dál větší problém. Hlavně ve sportech, jako gymnastika nebo krasobruslení, ale také biatlonistka Gábina Soukalová o tom mluvila. Tam by málokdo odhadl, že se něco takového bude dít. Narůstá tedy ten problém?
Je toho hodně. Jestli narůstá, nevím, ale mám pocit, že se o tom daleko víc mluví. Takže možná co dřív těm sportovkyním připadalo normální - poznámky trenéra, převažování a podobně - o tom si teď říkají: "Aha, tohle už není OK." Je daleko víc sociálních sítí, více se o tom mluví. Sportovci jsou ochotní svoje příběhy sdílet a možná se v nich také najdou a říkají si: "Tohle není ono, to se mi nelíbí." Takže mám pocit, že se spíš více ozývají sportovci, je více informací a zároveň to větší množství informací někdy způsobí, že se dávají návody, jak na to. Takže potom ty holky ve chvíli, kdy mají pocit, že nevypadají, jak by měly k tomu, aby dělaly ten estetický sport, tak se dívají na své idoly, hledají návody na Instagramu a jiných sociálních sítích, jak zhubnout, jak to udělat, a i proto si myslím, že se to rozmáhá trochu víc. Zároveň je porucha příjmu potravy často způsobem kontroly emocí, situace, kdy to někdy mají těžké i doma, měly náročnější výchovu, ten sport je třeba pro ně drsný, i ta škola. A to jídlo je to jediné, co můžou v danou chvíli kontrolovat.

Dá se tomu vůbec předejít? Já když se vezmu sport typu krasobruslení, tak tam to technicky, pokud někdo víc vyroste nebo není úplně hubený, fakt nejde. Dá se tomu nějak předejít? Nebo se nikdo nevyhne tomu drsnému ortelu, že mu trenér v určitém momentu řekne: "Bohužel už to dál nepůjde."
To je těžké. Ony jsou to estetické sporty, takže je to takhle nastavené. Tam by bylo určitě fajn to s dětmi probírat. Málokdy jsem se setkala s tím, že by trenér na rovinu řekl: "Hele, ten sport je takový a makový, proto musíme udělat tohleto a tohleto. Jsi si s tím v pohodě? Jsi ochotná omezit jídelníček? Pojď, navštívíme spolu nutričního terapeuta, nastavíme si plán." Aby to bylo opravdu po domluvě, s tím se setkávám hrozně málo. Většinou to probíhá ve smyslu: "Musíš zhubnout, vypadáš špatně na kameře, když děláš tuhle tu figuru. To nevypadá dobře." Pro to dítě - a upřímně i pro dospěláka - je tohle těžké si poslechnout. Dítě má pocit, že ho degradujeme, že mu říkáme: "Nejsi dost dobré, děláš to špatně." Ale ono opravdu tu fyziognomii na to mít nemusí.

Přesně tak.
A to by měl trenér citlivě komunikovat: "Vidím, že se trochu vyvíjíš a probereme to i s rodiči. Co si myslíš? Stojí ti to za to?" Jsou třeba krasobruslařky, které mají tendenci nabírat více svalů, prostě mají takovou stavbu těla, a tím pádem už jim v těch patnácti zhruba říct: "Bude to pro tebe fakt těžké, protože nebude jednoduché být hubeňoučká, budeš tomu muset daleko víc obětovat. Nevím, jestli ti to za to stojí. Pojďme to spolu probrat, pojďme tomu dát čas." Musí být tým, aby to nebylo ve smyslu: "Ty děláš něco špatně."

Máte nějaký univerzální návod, jak rodič nebo někdo blízký pozná, že na dítě nebo už dospívajícího je toho zkrátka moc, ať už fyzicky, nebo psychicky? Kdy by měli trošku šlápnout na brzdu a něco s tím začít dělat? Čeho by si měli všímat? Jak se dítě nebo dospívající začne chovat, když je toho na něj moc?
U dětí je dobrým indikátorem fyzický stav. Začnou být hodně unavené, pospávají, mají bolesti břicha, bolesti hlavy. Začínají se vymlouvat do školy i na trénink. Buď je to přetrénování, anebo se tam děje něco, proč tam nechtějí chodit. Pak je určitě fajn se zeptat trenéra nebo trenérky a také ve škole. Je to celý komplex, který se často projevuje ve více rovinách, a může jít třeba o problém ve škole, jenž se potom promítá do sportu.

Mohlo by Vás zajímat:

Náctileté sužují úzkosti a deprese: Nově založená nadace Twisten Foundation to chce změnit

Jak nechtít (ve sportu ani životě) pořád víc

Když to zobecníme, protože se to netýká jen dětí, v dnešní době máme tendenci chtít víc, mít víc, dělat něco víc, být úspěšnější, mít víc svalů, být štíhlejší, ale třeba i víc odpočívat, mít víc času... Jak to udělat, abychom na sebe nekladli stále další cíle, ale abychom se naučili užívat si to, co máme?
Moc hezky jste to spojila s těmi dětmi, že když my, jako rodiče, to máme takhle nastavené, tak jak můžeme po dítěti chtít, aby si užívalo to, že venku běhá na trávě s motýlkem?

Já mám pak i pocit, vidím to třeba v surfingu, a to má být sport hodně volnomyšlenkářský, spojený s přírodou, že i tam lidé chtějí pořád víc. Dneska jsem dala tolik vln, atd. A dokonce mám známou, která si řekla, že z těch 365 dnů v roce bude 300 dnů sportovat a pak nedejbože přijde nepřízeň počasí a už je ve stresu, protože nesplní svoje nároky. Jak tohle nedělat? Jak si opravdu užívat to, co je?
Nastavit si to udržitelně, to by bylo super, a určitě je fajn to učit i děti. Takovou trošku vděčnost ve smyslu, že to, co máme, je fajn a stačí to. Mít cíle a snažit se, to ano, ale neznamená to, že jich musím dosáhnout v přesně daném termínu a hned to plnit. A když se to nestane, tak je to selhání, tak je to problém, nejsem úspěšná, jsem špatná. Mít to zkrátka nastavené volněji. Ale to si musíme nastavit první my a pak to převádět na děti.

Abychom to nezakončily jenom problémy, tak co člověku dá sport do života?
Za mě hodně. Určitě vám dá týmovou spolupráci, dá vám do života to, že ne vždycky se daří a že někdy se může objevit nějaká překážka. I zranění. Já si u těch dětí všímám, že jim to paradoxně docela prospívá. Já vím, je to hrozné takhle říct, ale to, že si projdou prvním zraněním, jsou z toho zklamané a pak zjistí, že se můžou vrátit, je pro ně obrovský boost ve smyslu: "Ono to jde!" Takže když zregeneruju, dám tomu ten čas, odpočinek a pak na tom začnu pracovat, tak to tímhle způsobem můžu udělat i v životě. Všechny překážky, které sport dává, budují i psychickou odolnost a vytrvalost. A sport bolí, no jasně, takže i to překonávání bolesti a její zvládání. I ten přístup k autoritám je za mě moc fajn. Že respektuji trenéra, ale dokážu také říct, že se mi něco nelíbí a ve zdravé míře se vymezit.

Co dalšího prozradila Gabriela Kloudová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• Jak zjistit, na jaký sport má dítě talent
• Co dělat, když dítě sport a pravidelné tréninky stresují
• Jak se vyvíjí sport z hlediska nároku na výkon
• Proč je ve sportu v pořádku tlak na výkon, ale ne výsledek
• Zda mají rodiče chodit na tréninky
• Jaký význam má v životě nudění se
• Jakou roli hraje v nárocích na výkon české školství

Galerie Děti a sport: Tlak na výkon a nevhodné poznámky trenéra mohou vyvolat i anorexii, varuje sportovní psycholožka