Facebook
Instagram
Paní Doubravka byla ráda, když se jí povedlo dceru přemluvit k odchodu do Anglie. Doufala, že se tam konečně osamostatní, naučí se zodpovědnosti a trochu si vydělá. Jaké bylo její překvapení, když se dcera nečekaně vrátila domů bez peněz a těhotná...
Letadlo naší dcery mělo přistát ve tři čtvrtě na šest, ale my jsme byli na letišti už v pět. Netrpělivě jsme sledovali cestující. S dojetím jsem pozorovala rodiny, které vřele vítaly své blízké, ať už se vraceli domů, nebo přijížděli jen na návštěvu. Někteří muži drželi květiny a zvedali je nad hlavy jako barevné vlajky.
Čekali jsme na návrat naší dcery
Asi čtyřletá holčička, která stála poblíž, svírala v ruce obrázek namalovaný barevnými pastelkami. Na obrázku byla rozkvetlá louka. „Tati!“ vykřikla a rozběhla se vpřed. Vysoký muž, který právě vcházel do letištní haly, pustil zavazadla na zem a s hlasitým smíchem ji popadl do náruče.
Oči mi zalily slzy. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla tak malá naše dcera Olga. Také malovala pro svého tátu obrázky a pokaždé, když přišel domů, radovala se, jako by se vrátil z daleké cesty.
„Myslíš, že se hodně změnila?“ zeptala jsem se manžela.
„Doufám, že ano,“ zamumlal.
Věděla jsem, že pod jeho zdánlivě chladným zevnějškem se skrývá stejná úzkost, jakou pociťuji já. Měla jsem obavy, ale věřila jsem, že jí život v zahraničí prospěl.
„Určitě dospěla,“ řekla jsem, snažíc se uklidnit jeho i sebe...
Měla to být lekce
Olgu jsme poslali do Anglie, aby se naučila zodpovědnosti za sebe a za svá rozhodnutí. Dřív to nezvládala, nebo možná nechtěla. Po maturitě začala studovat ekonomii, ale po prvním semestru zjistila, že to není pro ni. Přešla na pedagogiku, ale i ta prý byla omyl. Pak následovala soukromá škola zaměřená na reklamu a PR, ale vydržela tam jen dva měsíce.
Když zanechala kurzu floristky, který jsme jí zaplatili, s manželem jsme se rozhodli, že je čas, aby začala pracovat. Zařídila jsem jí stáž v květinářství, ale neosvědčila se. Podobné to bylo v pizzerii, jazykové škole, kde byla recepční, ve večerce i v kopírce...
Už si ani nepamatuji, kolik těch pokusů bylo, všechny ale skončily stejně: buď řekla, že to není pro ni, a už se neukázala, nebo jí poděkovali za spolupráci. A tak jsme doma měli pětadvacetiletou dceru, která nestudovala ani nepracovala...
Dcera se ráda bavila
Nedostatek ambicí a pracovitosti doháněla svou společenskostí. Ráda se bavila, chodila do klubů a tancovala až do rána. A protože neměla vlastní peníze, své výdaje financovala z kapesného, které získávala od jedné nebo druhé babičky. Od chvíle, kdy přestala úplně pracovat, jsme jí s manželem nedávali ani korunu.
Stejně jsme ji museli živit. Nemohli jsme přece zamykat lednici na klíč. Poslední kapkou bylo, když prodala hodinky, které dostala ke křtinám, aby měla peníze na víkendový výlet. Tehdy jsme se s manželem rozhodli, že musíme něco udělat, aby Olga konečně začala žít zodpovědně. Dlouho jsme přemýšleli, co by ji přimělo ke změně.
„Možná jí prostě sbalíme kufry a postavíme je ke dveřím...“ navrhl můj muž.
Podívala jsem se na něj skepticky.
„Nebudu moct klidně spát, když bude moje dítě bloudit po noclehárnách...“
„Máš lepší nápad?“
„Možná bychom ji mohli poslat k tetě Heleně,“ nadhodila jsem nejistě.
Moje teta Helena žila prakticky v lese, osm kilometrů od nejbližší vesnice. Její manžel byl penzionovaný hajný, neměli děti a jistě by se jim hodila pomoc. Otázkou bylo, jestli by Olga souhlasila s takovým „vyhnanstvím“.
„Když byla malá, ráda tam jezdila na prázdniny,“ připomněla jsem.
„Krmila srnky a s dědou hledala pasti, to může být zábava pro desetileté dítě,“ uchechtl se manžel. „Ale ne pro holku... no, ženu,“ opravil se.
Dceru jsme poslali do Anglie
Zdálo se, že jsme uvízli na mrtvém bodě. Osud nám ale přál. O pár týdnů později se ozvala manželova sestra, která věděla o našem "problému".
„Moje kamarádka žije v Anglii. Má dvouletého synka a hledá Češku, která by u ní bydlela a pomáhala s péčí o malého. Poskytne jí pokoj, stravu a kapesné. Mohla bych jí Olgu doporučit...“ navrhla.
Myslela jsem, že sním. Lepší příležitost jsme si nemohli přát.
Přesvědčit Olgu, aby odjela, nebylo těžké. Sice ji představa starání se o dítě nijak nenadchla, ale možnost vypadnout z Česka už ano.
„Budeš mít všechny víkendy volné, podíváš se po okolí, zlepšíš si angličtinu,“ říkala jsem jí.
„Občas ti pošleme nějaké peníze,“ přidal se manžel. „Bude to skvělé, uvidíš!“
Byli jsme ochotni slíbit jí cokoliv, jen aby souhlasila.
Dva týdny nato jsme Olgu odvezli na letiště. Když stála v řadě na odbavení, mávali jsme jí na rozloučenou s nadějí, že teď konečně začíná nová, dospělá kapitola jejího života...
Nebylo to s ní jednoduché
Naše naděje ale pohasla už za měsíc. Olga mi jednoho dne zavolala a řekla, že přišla o práci.
„Ale neboj se, zvládnu to,“ uklidňovala mě.
Bylo těžké se nebát, když jsme zjistili, že místo toho, aby si hrála s dítětem, které měla hlídat, posadila ho před televizi a sama trávila čas na internetu. Není divu, že chlapcova matka s ní nechtěla dál spolupracovat. Naštěstí byla tak laskavá, že jí pomohla najít práci v restauraci a levný pronájem.
Zdálo se, že Olga konečně žije, jak se patří. Volala nám jednou týdně a vyprávěla, jak se jí daří, jak dobře vydělává a že možná v Anglii zůstane déle.
S manželem jsme byli štěstím bez sebe. Jistě, raději bychom ji měli doma, ale vědomí, že se poučila, nám pomáhalo překonat stesk.
Byli jsme v šoku
Před pár dny mi zničehonic zavolala, že se vrací domů. Nebyla moc sdílná.
„Mám toho tady dost. Nemám peníze... Chci začít znovu, ale doma,“ řekla smutně. „Doufám, že můj pokoj na mě pořád čeká...“
„Samozřejmě,“ ujistila jsem ji. „Vrať se, pokud si myslíš, že ti tady bude líp...“
Byla jsem nervózní, netušila jsem, proč se tak najednou vrací. Snad i proto jsme ji na letiště přišli čekat s předstihem.
„Není tohle Olga?“ vytrhl mě ze zamyšlení manžel.
Přimhouřila jsem oči, abych lépe viděla postavu za skleněnými dveřmi haly.
„Nevím,“ váhala jsem. „Je jí podobná, ale je nějaká větší.“
Dveře se otevřely a naše dcera vstoupila dovnitř.
„Máš pravdu, přibrala,“ zamumlal. „Asi v té Anglii nehladověla!“ dodal se smíchem.
Pak jsem to pochopila a musela se opřít o manžela.
„Olga nepřibrala... Je těhotná!“
A tak se naše jediná dcera naučila, co je to život. Teď ji čeká další lekce...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
