Facebook
Instagram
Dušan ve svém dětství vnímal vzorce chování svých rodičů. Doma bylo ticho. Naproti tomu Dušanova manželka Jarmila křičela kdysi neustále. A když přestala, byl konec se vším.
Nikdy jsem nevěřil na řeči, které vedli psychologové. Pro mě to byly celý život jen bláboly. Plácání do vody. Kategoricky jsem odmítal, že by se naše dětství mohlo odrážet v našem chování v dospělosti.
Tichá domácnost je pro mě ideální
Vyrůstal jsem v rodině, kde panovalo ticho. Moje maminka je submisivní žena. I když se jí něco nelíbilo, byla potichu. V manželství mých rodičů vládl otec a maminka se podřídila všemu. Udělala vše, co řekl a přizpůsobila se všemu, co požadoval. A k jeho častým zdržením mimo domov neměla nikdy žádnou připomínku. To jsem považoval za normu.
Jako dvacetiletý kluk jsem se oženil. Byl jsem od rána do večera pryč. V zaměstnání, potom jsem šel na dvě piva s kamarády, občas jsem měl nějaký koníček. A to celé znamenalo, že domů jsem chodil večer. Manželka Jarmila byla doma se dvěma dětmi. Často jsem přišel a všichni už spali. Nečekali na mě. Když byla Jarmila vzhůru, poslouchal jsem výčitky. Jarmila na mě křičela, brečela a domáhala se nějaké změny.
Neshody díky rozdílným představám o životě
„Máš dvě děti a vůbec se o ně nezajímáš. Máš manželku a jsem ti jedno. Dáváš přednost kamarádům,“ hystericky řvala Jarmila při každé hádce. Pamatuji si, že jednu dobu jsme se hádali denně. Jarmila ode mě očekávala, že budu jako její otec, který ihned po práci šel domů a tam si s ní hrál a četl jí knížky. Chtěla, aby i její děti zažily pohodu v kruhu rodinném. A rozhodně jí nestačilo, když jsem se dětem věnoval o víkendu.
Já oproti tomu očekával, že bude doma pohoda. Stejná, jakou jsem znal ze svého dětství. Pamatoval jsem si, že i když táta přišel domů pozdě večer, maminka mu připravila večeři. Moje maminka nechala mému otci jeho koníčky a rozlet, který potřeboval. Jenže jsem v dětství neviděl jednu zásadní věc. Moje maminka byla nešťastná. Byla z generace, která se nerozvádí. Svůj špatný výběr partnera přijala a naučila se v dané situaci žít.
Slepý k životu až do rozvodu
Pozdě mi došlo, že moje manželka je jiná. A pozdě mi došlo i to, že model manželství mých rodičů nebyl ukázkový. Byl smutný. Roky se moje manželka Jarmila pokoušela o změnu. Roky mě žádala, abych k manželství přistupoval jinak. Zkoušela to po dobrém i po zlém. Nezabralo na mě vůbec nic. A pak i v naší rodině bylo ticho. Byl jsem spokojený. Jarmila mi sice nevařila večeře při pozdním příchodu, ale byl klid.
Kardinálně jsem se spletl. Moje manželka se nesmířila. Ona rezignovala. A to byl začátek konce. Jarmila byla v klidu, jak jsem si vždy přál. Nebavili jsme se o problémech, ani o běžných provozních věcech. Jarmila mě přestala informovat o dětech. Neznal jsem jejich úspěchy ani drobné prohry. Vůbec jsem si neuvědomil, že rodina jsou oni tři a já stojím mimo. Když děti dostudovaly učební obor, Jarmila mi položila rozvodové papíry na stůl. Klidně a chladně. Byl jsem jí jedno.
S Jarmilou jsme v kontaktu. Už jsme deset let rozvedení. Děti už pracují. Já dnes vím, že jsem Jarmile ublížil. Nevhodným způsobem se snažila, aby naše manželství fungovalo. Aby dostalo šanci. Ale neustál jsem její přístup. A ona neustála můj flegmatismus a bohémský styl života. Vlastně mám svou bývalou ženu dodnes rád. Ona mě trpí jako otce svých dětí, je ke mně odměřená. S dětmi mám moc hezké vztahy a jezdíme na společné poznávací zájezdy. Až teď si tvoříme nějaké společné zážitky. A jsem za to rád.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
