Edita (48): Při autonehodě jsem ztratila paměť. Pak jsem zjistila, že jsem zapletená do zločineckého gangu

V 45 letech jsem se jednoho dne probudila dezorientovaná a zmatená v nemocnici. Řekli mi, že jsem se připletla do vážné dopravní nehody a ztratila paměť. Znala jsem jen své jméno a měla u sebe doklady, které mě identifikovaly. Když jsem se vrátila domů, všechno mi připadalo cizí.

Mohlo by Vás zajímat:

Anita (39): Manžel má katastrofální paměť na jména. Šéfa zkomolil tak, až se divím, že nedostal padáka

Na dveře mi zaklepala policie

Při procházení svých věcí jsem narazila na starou kabelku s falešnými doklady, hotovostí a několika klíči. Znepokojilo mě to, ale nevěděla jsem, co si o tom myslet. Přehrabovala jsem se svým životem, který jsem neznala a nechápala, a snažila se najít vodítka k dalším informacím, díky nimž bych si vzpomněla.

Po několik týdnech, když se moje orientace trochu zlepšila, mě navštívila policie se šokující zprávou – byla jsem součástí do zločineckého gangu, který mě teď hledá. Očividně jsem měla vědět víc, než jsem si pamatovala. Byla jsem vyděšená, tvrdila jsem, že to tak není, ale detektivové měli důkazy – fotografie, telefonáty a svědectví.

Podle nich jsem se do kriminální činnosti zapletla kvůli dluhům a pro onu organizaci jsem pracovala jako účetní. To dávalo smysl. Měla jsem diplom z vysoké ekonomické školy a očividně mi to s čísly šlo, protože všude doma jsem měla sešity plné výpočtů. Zdálo se, že jsem přišla o paměť těsně před tím, než jsem plánovala činnost ukončit. Policie o mém životě věděla víc než já.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (35): Švagr mě obvinil z nevěry. Zničilo mi to manželství, ale já to tak nenechám

Dodnes se bojím, že si mě někdo najde

Neměla jsem na výběr a musela s policií spolupracovat. Musela jsem se skrývat, zatímco policie shromažďovala důkazy, které jsem se jim snažila dodávat i já. Několik týdnů jsem o všem pochybovala, protože jsem přece nebyla kriminálník, ale vzkaz, který jsem našla jednoho večera u svých dveří, mě probral: „Víme, co děláš. Přestaň, nebo budeš litovat.“

Policie se rozhodla mě ukrýt ještě lépe. Celou cestu jsem se děsila, že se moje lokace provalí a že zemřu. Moc jsem si ze svého předchozího života nepamatovala, ale upřímně jsem věřila, že takhle jsem se nikdy nebála. Nakonec policie shromáždila dost důkazů na to, aby postupně mohli lídry zločinecké organizace zavřít.

Já začala nový život daleko od minulosti. Musela jsem se přestěhovat do jiné země a vzít si novou identitu. Paměť se mi nikdy zcela nevrátila, ale poučila jsem se, jak snadno může člověk ztratit kontrolu nad svým osudem. Moje minulost mě stále straší. Neustále se dívám přes rameno a očekávám, odkud přijde poslední rána.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (32): Pořídila jsem si psa, abych se nebála bouřek. Teď se bojíme spolu