Facebook
Instagram
Elena hlídala syna kamarádky, kterého zná od narození a na jeho těle objevila ošklivé modřiny, které nevypadaly jako náhodná zranění. Teď stojí před rozhodnutím, co by měla dělat dál.
Když mě Klára poprosila, jestli bych jí mohla na odpoledne pohlídat malého Davídka, neváhala jsem ani minutu. Byli jsme jako rodina. Klára byla mou nejlepší kamarádkou od základní školy a Davídek, pětiletý rošťák s těma nejzářivějšíma modrýma očima, byl něco jako můj adoptivní synovec.
Pod jeho oblečením jsem viděla modřiny
Odpoledne začalo bez problémů. Hrál si s legem, zatímco já připravovala svačinu. Jenže, když jsem mu pomáhala sundat mikinu, všimla jsem si něčeho, co mě zarazilo – na jeho předloktí byla tmavá modřina velikosti dlaně. Nejdřív jsem si říkala, že to nic není, děti se pořád někde bouchají. Ale jak jsem mu zastrkovala rukáv, zahlédla jsem další. Tentokrát na rameni.
Začala jsem Davídka nenápadně pozorovat. Obvykle byl živý a uvolněný, ale dnes byl neklidný, skoro bojácný. Když mu něco spadlo ze stolu, okamžitě se rozhlédl, jako by čekal na křik nebo výčitky. Bylo mi divně. Říkala jsem si, jestli si to všechno jen nepředstavuji. Klára byla vždycky starostlivá máma. Vždyť tolikrát sdílela fotky, kde mu vaří domácí obědy nebo spolu staví domečky z polštářů.
Pak se Davídek začal svlékat do pyžama, aby si mohl zdřímnout. Na jeho žebrech jsem zahlédla otisk, který vypadal jako otlak od prstů. Nemohla jsem tomu uvěřit. Snažila jsem se zachovat klid, ale uvnitř mě sžírala úzkost. Modřiny nebyly náhodné. Tohle nebyl pád z houpačky nebo srážka s kamarádem na hřišti.
Odhodlávám se něco říct
Nevěděla jsem, co mám dělat. Mohla jsem zavolat Kláře, ale jak bych to měla vůbec začít? „Kláro, myslím, že tvůj syn má na těle stopy násilí.“ Jak by reagovala? A co když bych ji zranila úplně neoprávněně? Hlavou mi bleskla myšlenka, že bych mohla zavolat na sociálku. Jenže, co když by to znamenalo, že Kláře Davídka vezmou? Dokázala bych si to odpustit, kdyby se ukázalo, že je všechno jinak?
Celou dobu jsem přemýšlela nad vším, co jsem o Kláře věděla. Byla vždycky veselá, ale poslední dobou vypadala unaveně. Stěžovala si na problémy s partnerem, ale nikdy o něm moc nemluvila. A co když... Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale co když byl problém právě on?
Když si Davídek hrál, zkoušela jsem se ho ptát, ale odpovědi byly vyhýbavé. Z jeho výrazů jsem cítila strach. Nakonec usnul, a já seděla u jeho postele a sledovala, jak pravidelně dýchá a snažila se rozhodnout, co budu dělat. Nemůžu přece mlčet? Mám jednat a jak? Ani jedna možnost se nezdála správná.
Když si ho Klára večer vyzvedávala, chovala se jako obvykle, ale já ji najednou viděla jinýma očima. Sledovala jsem každý její pohyb a nenápadně jsem se vyptávala. „No a co doma? Jak se vlastně máte? Kdy přijdete na návštěvu i s tátou?“ Ale Klára se usmívala, nedala na sobě nic znát, balila Davida a já začala pochybovat o tom, co jsem vlastně viděla. Možná se nic nedělo? Zatím nevím, co udělám, ale potřebuji více důkazů.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
