Eliška (28): Lásku k dceři jsem jen předstírala. Tajně jsem si přála, abych nikdy neotěhotněla

Nikdy jsem nechtěla být matkou. Prostě jsem necítila tu potřebu. Zatímco moje kamarádky se těšily na mateřství, já si s úlevou říkala, že tohle mě naštěstí nepotkalo. Byla jsem ráda, že můj manžel Dominik mě nikdy nenutil a nesnažil se mě přimět změnit názor. Věděla jsem, že sní o dítěti, ale smířil se s tím, že zůstaneme jen my dva. Osud to ale zařídil jinak...

Mohlo by Vás zajímat:

Apolena (34): Kvůli mateřství jsem přišla o prsa a krásnou postavu. Další dítě už za žádnou cenu nechci

Těhotenství pro mě bylo noční můrou

Před dvěma lety jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem přesvědčená, že to není možné, protože jsem poctivě brala antikoncepční pilulky. A přesto mě čekalo tohle nepříjemné překvapení.

„Bože můj, co budeme dělat?“ podívala jsem se zděšeně na Dominika.

„Co myslíš? Budeme to dítě milovat nejvíc na světě!“ vykřikl nadšeně.

Byl tak šťastný a dojatý, že jsem neměla srdce říct mu, že bych to dítě nejraději dala k adopci. Nechtěla jsem, aby se můj život měnil. Nechápu, co ženy obdivují na těhotenství. Nevolnosti, bolesti hlavy, nateklé nohy, neustálé běhání na záchod – a to obří břicho... Přestože jsem držela dietu, přibírala jsem neuvěřitelně rychle. Když jsem se podívala do zrcadla, chtělo se mi brečet. Připadala jsem si jako slon. Dominik mě ujišťoval, že jsem nikdy nebyla krásnější, ale já ho neposlouchala.

Nedokázala jsem se těšit ani na dítě, ani na to, že budu matkou. Nechtěla jsem vybírat oblečky, postýlku, kočárek ani další věci, které miminko potřebuje. Chodila jsem na povinné lékařské kontroly, ale tím můj zájem o dítě končil. Dominik obíhal obchody, všechno nakoupil a přinesl domů. Když jsme zjistili, že čekám holčičku, vybral i jméno – Natálie.

Já ležela na gauči a přála si jen jedno: zbavit se toho obrovského břicha. Moji rodiče i tchyně s tchánem byli překvapení mou špatnou náladou, ale přičítali ji hormonům. Nepřesvědčovala jsem je o opaku...

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (45): Byla jsem sobecká a přišla o možnost mít děti. Asi se s tím nikdy nesmířím

Dcera mi byla odporná

Styděla jsem se za své pocity. Vždyť jsem slyšela, že těhotenství je jedno z nejšťastnějších období v životě ženy. Proč jsem tedy necítila štěstí? Rozhodla jsem se dítě porodit, moje mysl na to měla zareagovat. Ale nic. Jediným světlem na konci tunelu byla naděje, že až bude po všem, smutek a vztek nahradí nekonečná láska.

Nic takového se ale nestalo. Když mi po porodu položili dceru na hruď, cítila jsem... odpor. Byla slizká, krvavá, zmačkaná.

„Vezměte ji pryč. Nemůžu se na ni dívat,“ vykoktala jsem.

Porodní asistentka na mě šokovaně pohlédla. „Kde se berou takové bezcitné ženské? Bože, vidíš to?“ zamumlala, zjevně si myslela, že ji neslyším.

Splnila mou žádost, ale od té chvíle mě ignorovala. Když jsem se vzpamatovala, šla jsem za ní a vykřičela jí, že by v tomto oboru vůbec neměla pracovat. Místo aby podporovala rodičky, nebo aspoň plnila své povinnosti, odsuzuje je a zanedbává svou práci. Myslíte si, že ji to zajímalo? Ani trochu. „Pokud se vám něco nelíbí, můžete si podat stížnost,“ odsekla.

Tak jsem to udělala. Odpověděli mi, že tato porodní asistentka je jednou z nejzkušenějších v nemocnici, nikdy na ni nebyly žádné stížnosti, a ta moje je tedy neopodstatněná. Nikdo z personálu moje slova nepotvrdil. Bylo to moje slovo proti jejich, protože Dominik nebyl u porodu. Zakázala jsem mu to. Vinila jsem ho, že mě do toho dostal, že mi udělal to dítě...

Mohlo by Vás zajímat:

Karin (23): Já si dítě tak brzy nepřála, přítel ano. Teď se doma trápím s roční holčičkou a přemýšlím, co mi uteklo

Necítila jsem žádné štěstí

Povinný třídenní pobyt v nemocnici mi připadal jako věčnost. Křik novorozenců mě rozčiloval a švitoření jejich matek ještě víc. Na rozdíl od nich jsem se nedokázala těšit z narození dcery. Byla jsem naštvaná, že přišla na svět.

Nechtěla jsem jí ublížit, ale nedokázala jsem ji ani obejmout. Její teplo jsem cítila jen tehdy, když jsem ji kojila – což byla pro mě strašná muka, takže jsem ji brzy převedla na umělé mléko. Ženy na pokoji zářily štěstím, obdivovaly své děti, hladily je po vláskách, držely jejich prstíčky a něžně na ně mluvily. Já se modlila, aby po mně moje dítě nic nechtělo.

Naštěstí byla Natálka tichá, klidná a hodná. Nekřičela ani neplakala. Jako by nechtěla rušit. Jako by cítila, že potřebuji čas, abych ji přijala. Najedla se, usnula a spala až do dalšího krmení. Tak to bylo v nemocnici i doma.

Když na to teď vzpomínám, připadá mi to tragické, nesmírně smutné. Tehdy jsem ale byla ráda, že když spí, mám svůj vytoužený klid. Nemusím se o ni starat ani ji vidět. Styděla jsem se za to, ale své pocity jsem pečlivě skrývala.

Nebylo to těžké. Dominik byl celý den v práci. Moji rodiče a tchán s tchyní vnučku milovali, ale kvůli práci ji navštěvovali jen dva nebo třikrát týdně. Před nimi jsem hrála roli dobré matky – usmívala se, mluvila o lásce k malé. Bylo to vyčerpávající, ale nikdo netušil, co se děje v mém srdci a hlavě...

Mohlo by Vás zajímat:

Mirka (30): Mateřství mě ubíjí, jsem totálně na dně. Asi jsem nikdy neměla mít dítě

Něco se ve mně zlomilo

Asi po třech měsících se mé pocity začaly měnit. Uvědomila jsem si, že Natálka, navzdory mé lhostejnosti a dokonce i vzteku, chce být jen se mnou. Miluje mě, chybím jí, čeká na pohlazení.

Pamatuji si den, kdy jsem ji vzala na ruce kvůli krmení. Přitiskla se ke mně tak pevně, že jsem ji nemohla odtrhnout. „Bože, to dítě za nic nemůže. Nevybralo si, že přijde na svět. Co to dělám?“ pomyslela jsem si.

Poprvé jsem pocítila touhu dát jí to, na co trpělivě čekala. Když se najedla, neodložila jsem ji do postýlky jako vždy. Držela jsem ji dál na rukou. A nemohla jsem přestat. Bylo to tak silné, že jsem se dojetím rozplakala.

Ten den se objevily první trhliny v bariéře, která nás oddělovala. A s každým dalším dnem ty trhliny rostly. Nakonec přehrada praskla. Vztek a zlost nahradila láska.

Dnes miluji Natálku celým srdcem. Je mou radostí a největším štěstím. Když se na ni dívám, lituji jen jednoho: že jsem nepožádala o pomoc, když jsem měla pocit, že ji nedokážu milovat. Že jsem se nesvěřila svým nejbližším nebo nešla za psychologem. Možná by moje holčička nemusela čekat na mou lásku tak dlouho...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (32): Chtěla bych vrátit čas. Mám pocit, že jsem ještě neměla být matkou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.