
Ivan vypadal jak reklama na mužskou krásu, ale opravdu jen jako reklama, Ema nikdy nepoznala nikoho tak prázdného a bez života, a to bohužel i v intimní oblasti...
Chtěli ho všechny, ale ulovila jsem ho já! Jenže se nakonec ukázalo, že to nebyla žádná výhra. Ivan byl sice naprosto výstavní kousek, ale tím jeho atraktivita končila.
Byl tajemný
Chodil k nám do kadeřnického salónu pravidelně každé tři neděle. Neobjednával se, nemusel! Jakmile strčil hlavu do dveří, předháněly jsme se, která si ho usadí na křeslo a bude ho obletovat. Byl typ, který toho moc nenamluvil, a tak jsme si z krátkých holých vět domýšlely, jaký je, co dělá, jak tráví volný čas… No a pochopitelně jsme si vysnily prince, který neexistuje ani v pohádkách.
Po čase se ale Ivan začal objednávat ke mně. Bylo patrné, že se mu líbím. Během našich konverzací mi prozradil, že nemá přítelkyni, ale zato má psa a rád běhá. Nic víc jsem o něm nevěděla, na slovo byl opravdu skoupý, a nejen na slovo, ale i na pozvání na rande.
Nakonec jsem se osmělila já: „Nechtěl byste na mě počkat v kavárně vedle salónu, za chvíli končím a potřebovala bych poradit s běžeckými botami…“ řekla jsem jednou s zatajeným dechem.
Poprvé to byl propadák
Ten večer jsem mluvila hlavně já, my kadeřnice to umíme. Nevadilo mi to. Seděla jsem na drinku s naprosto nádherným mužem a strčila tak do kapsy všechny tři své pěkné mladší kolegyně. Ivan mě pak spořádaně doprovodil k domu, a jak se na první schůzce sluší, nesápal se na mě, ale jen mě políbil a odešel.
Další schůzka už byla se vším všudy, ale byl to naprostý propadák. Ivan byl sice tam dole úplně normální a standardně vybavený muž, ale bez špetky fantazie, snahy a jiskry. „Emi, neblbni, někdy to napoprvé neklapne, dej tomu čas,“ uklidňovala mě kamarádka a já uznala, že může mít pravdu. Jenže Ivan byl jak „spící panna“ i podruhé, potřetí, poosmé… Navíc se ukazovalo, že nemlčí, protože by byl introvert s bohatým vnitřním životem, ale jednoduše protože nemá, co říct.
Krása není všechno
Začala jsem chápat, proč byl, ten nápadně pohledný chlap s bytem, nezadaný. Ivan byl jako prázdná bonboniéra. Když jste ho viděli, měli jste na něj chuť, ale jakmile jste se mrkli pod víko, s překvapením jste zjistili, že uvnitř není skoro nic!
„O nic jste nepřišly, nic podobného jsem nezažila! Ten chlap je prostě úplně prázdný, myslím, že to bude nějaký android,“ líčila jsem kolegyním. „Půl hodiny vypráví, jak koupe psa, čekám nějakou pointu a on to zakončí tím, že byl Fredík zase voňavý,“ pokračovala jsem.
Po dvou měsících jsme se rozešli, asi už nikdy nebudu chodit s tak pohledným mužem, ale jednou opravdu stačilo. Můj nynější přítel je stejně velký jako já, z pohledu shora se mu na hlavě rýsuje už solidní „náměstíčko“, ale je s ním neskutečná legrace a pohoda a vůbec je po všech směrech šikovný… Sice jsem vždy hlásala, že krása není vše, ale asi jsem to musela prožít na vlastní kůži, aby nešlo jen o prázdné řeči.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.