Erika (26): Kolegové chodí v zaměstnání neustále kouřit. Docela dost času tráví mimo své pracovní místo a nikdo to neřeší

Nejsem naivní a vím, že všude je něco. Jenže mám pocit, že toto je už příliš. Moji nadřízení přehlíží problém jen proto, že se ho účastní. A my ostatní kvůli tomu máme více práce.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (55): Odmítám přijmout stárnutí. Raději se jdu bavit s mladými kolegyněmi a nemyslím na to, jak mi bude ráno

Špatně nastavená pravidla mě odrazují

Po maturitě jsem nastoupila jako administrativní pracovnice do jedné větší firmy. Jenže mi nevyhovovalo, jak se firma chovala k nám zaměstnancům. Z pěti týdnů dovolené nám čtyři týdny nařídila čerpat v určitý čas. Dva týdny o celozávodní dovolené, týden na konci kalendářního roku a zbytek různě jako přílepky ke státním svátkům. „Šéfe, proč jste nám naplánovali dovolenou v listopadu? Nechci si brát volno v době, kdy venku prší,“ namítala jsem, ale nikoho to nezajímalo.

Takže jsem si svůj osobní čas musela hodně přizpůsobovat této firemní politice. Ostatní zaměstnanci se tato nařízení snažili obcházet tak, že během plánované dovolené onemocněli a byli na v pracovní neschopnosti. To znamenalo jediné. Ušetřili týden dovolené, kterou si mohli vyčerpat kdykoliv jindy. Ve finále jsme to odnesli my, kteří jsme byli v práci a museli makat i za ty, kteří odjeli na dovolenou mimo určený termín.

Mohlo by Vás zajímat:

Darina (49): Nejsem líná, a tak si můžu dovolit luxusní dovolené i oblečení. Závistivé kolegyně se z toho mohou zbláznit

Moje psychické rezervy nehodlám vyčerpat

Tento systém jsem vydržela několik let. Zatnula jsem zuby a dělala to, za co mě platili. Nekoukala jsem napravo, ani nalevo. Zajímalo mě jen, abych splnila, za co jsem placená. Stejně jsem si v práci nikdy nehledala kamarády. Vždy to byli jen spolupracovníci. Když byly vztahy přátelské, byla jsem za to ráda. Ale když bylo potřeba si něco vyříkat, nebála jsem se jít do konfrontace.

Když jsem viděla, že vedení nemá vůli něco změnit, dala jsem výpověď. Z nové práce jsem byla z počátku nadšená. Kolegové super. Veselí lidé a z naší kanceláři byl neustále slyšet smích. Tedy pokud tam kolegové byli přítomní. Už po pár dnech jsem si všimla, že kolegové tráví mnoho času mimo své pracovní místo. Chodí kouřit před budovu.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (38): Tchyně byla moje kolegyně i kamarádka. Přesto mi zatajila důležitou informaci o svém synovi

Nespravedlivý svět mi leží v žaludku

Bohužel nikdo z vedení nic neřeší. Chápu to. Vedoucí pracovníci jsou kuřáci. Scházejí se všichni před budovou. Hlouček kuřáků postává venku za každého počasí. My ostatní to musíme s nelibostí trpět. Kuřáci si totiž pauzu v zaměstnání neoznačují v docházkovém systému. Takže kdybych to sečetla, během osmihodinové směny jdou kouřit minimálně třikrát nebo čtyřikrát.

Každá pauza trvá v průměru patnáct minut. Za celou směnu to dělá i hodinu. V tento čas musíme za kuřáky vyřídit došlé objednávky. Takže my, co nekouříme, máme plné ruce práce a kuřáci vnímají zaměstnání velice pozitivně, na rozdíl od nás. Nezdá se to, ale za týden už je to skoro jedna směna, co nejsou kuřáci přítomní na pracovišti. Opět uvažuji o změně zaměstnání a zároveň se děsím, jaký šotek vyleze jinde.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (38): Opilý kolega mi na večírku prozradil šílenou informaci. Může způsobit konec mojí kariéry i kolaps firmy