
Paní Marie se nikdy nesmířila s tím, že stárne. Snaží se žít jako její o generaci mladší kolegyně a ignorovat přibývající léta. Doktor ji sice varoval, že by měla zvolnit, ale dlouho jí to nevydrželo.
Nedávno mi bylo pětapadesát, ale nikdo z mých známých to netuší. Své skutečné stáří tajím, protože se za něj stydím. Nedokážu a ani nechci přijmout, že moje mládí je pryč. Vždycky jsem byla společenská, bavila se a užívala si. Bývala jsem vdaná, ale rozvedli jsme se poměrně brzy. Prostě jsme si nerozuměli. Karel byl domácí typ a snil o dětech, dvou, možná i třech. Jenže já mu ten sen nehodlala splnit. Možná už tehdy jsem podvědomě tušila, že člověk kvůli dětem rychle zestárne...
Chtěla jsem zastavit stárnutí
Poprvé mě stáří vyděsilo, když jsem slavila třicáté narozeniny. Došlo mi, že to nejlepší mám za sebou a odteď už to půjde jen z kopce. Celou noc jsem probrečela. Usnula jsem až nad ránem.
Ale než jsem zavřela oči, slíbila jsem si, že to nevzdám. Udělám všechno pro to, abych zastavila čas. A ten slib jsem dodržela. Od toho dne jsem na sebe pravidelně patlala drahé omlazující krémy, chodila ke kosmetičce, na masáže, ke kadeřnici. Ještě před čtyřicítkou jsem si nechala trochu upravit obličej a o pár let později i dekolt.
Cítila jsem se mladě a žila jsem jako dřív. S dvacetiletými kolegyněmi jsem chodila do klubů a klidně jsem s nimi držela krok. Často se stávalo, že mě si všímali ti nejhezčí chlapi v podniku. Nadbíhali mi, zvali mě na drink... A ty mladší ženy? Stály opodál a dívaly se na mě s lehkou závistí. Tehdy jsem si myslela, že snad nikdy nezestárnu. Čas sice běží, ale mně se vyhýbá...
Stáří je děsivé
Jenže přírodu nelze obelhat. „Musíte změnit životní styl. Zdravá strava, hodně ovoce a zeleniny, žádný alkohol, žádný stres. A hlavně klid a pravidelné procházky. Už nejste nejmladší. Je čas si to přiznat a začít si vážit svého zdraví...“ řekl mi lékař a chtěl mě poslat do lázní.
Jak si vůbec dovolil připomínat mi věk? A ještě po mně chtít, abych změnila svůj život? Měla jsem se vzdát všeho, co miluju – zábavy, nočního života, svobody? To se snad zbláznil! Odsekla jsem mu, ať mě neuráží, že se cítím jako puberťačka a moc dobře vím, co je pro mě dobré. Nic měnit nehodlám.
„Tak to si ale ze svých plánů můžete vyškrtnout důchod,“ řekl a podíval se mi přímo do očí.
To mě zarazilo. A pořádně. Došlo mi, že jestli chci ještě pár let normálně žít, asi bych ho měla poslechnout. Další týdny jsem jeho rady dodržovala naprosto vzorně. Jedla jsem zdravě, vyhýbala se večírkům a chodila na ty protivné procházky do parku. Dívala jsem se na lidi kolem. Většinou to bylo staré ženy, zvrásněné, shrbené... Chodily pomalu a opatrně. Vypadaly smutně a bezradně. A teď jsem byla jednou z nich. Takhle jsem se cítila. Bylo to děsivé...
Nedokážu se změnit
Vydržela jsem to půl roku, do rozlučky se svobodou, kterou pořádala kolegyně z mého oddělení. Pozvala mě i další holky do klubu. Nejdřív jsem chtěla odmítnout, ale ta chuť byla silnější. Řekla jsem si, že budu rozumná. Jenže jakmile se zábava rozjela, byla jsem ve svém živlu. Jeden drink za druhým, tanec, smích, bláznění...
A poprvé po dlouhé době jsem se cítila skvěle. Nejlepší bylo, že moje tělo neprotestovalo. Říkala jsem si, že to všechno vlastně ještě zvládnu. Byla jsem tak šťastná...
Jenže to byl jen klam. Druhý den jsem sotva vyšla po schodech do sámošky za rohem. Srdce mi bušilo jako splašené. Až tehdy mi došlo, že ten večer v klubu byla hloupost a že opravdu musím něco změnit. Ale co když to prostě neumím? Jak si vzpomenu na ty staré ženy z parku, úplně mě přejde chuť na cokoliv.
Znovu se nalíčím, obleču si něco hezkého a vyrazím na další večírek. A pak... toho druhý den samozřejmě lituju...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.