Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Eva má rodinu na první místě, přesto pochopila, že jsou situace, kdy se musí postavit sama za sebe. Když otevřela svůj vysněný butik, máma a tety k ní začaly chodit a vybírat si oblečení. Na tom by nebylo nic špatného, jenže ony nechtěly platit. Prý jsou přece rodina...
Už od dětství jsem snila o vlastním butiku. Milovala jsem obchody s oblečením, hledání pokladů a jejich přetváření v něco nového. Když jsem si konečně otevřela svůj butik, cítila jsem hrdost a nadšení, ale i strach. Mít vlastní podnikání není jen o vášni, ale hlavně o tvrdé práci. Sama jsem si zařídila prostory, zajistila první várku oblečení a za pochodu jsem se učila, jak zvládat prodej i zásoby. Začátky byly těžké, ale úsměvy spokojených zákaznic mi dávaly sílu jít dál.
Příbuzné neměly žádné zábrany
Moje máma a tety mě často navštěvovaly. Vlastně skoro denně. Chválily můj vkus, zkoušely si různé kousky a opakovaly, že mám skutečný talent pro výběr oblečení. Jejich podpora mě těšila a na jejich názoru mi záleželo.
Jednoho večera jsem si sedla s blokem a pustila se do čísel. Prošla jsem každý prodej, srovnávala faktury a snažila se pochopit, proč mám na účtu tak málo peněz. Věděla jsem, že začátky bývají náročné, ale ani po odečtení všech nákladů to pořád nevycházelo.
A pak jsem se podívala na prázdné věšáky a konečně si přiznala, co jsem si podvědomě nechtěla připustit. Máma s tetami si z butiku odnesly víc, než kolik nakoupily všechny zákaznice dohromady.
Nechtěly platit za oblečení
Druhý den jsem navštívila mámu. Vešla jsem do kuchyně a šla rovnou k věci. „Mami, už vám nemůžu dávat oblečení zadarmo. Musím něco vydělat, jinak ten butik neudržím při životě.“
Zamračila se, jako bych právě řekla něco naprosto nesmyslného. „Cože? Vždyť je to jen pár věcí...“ bránila se.
Cítila jsem, jak ve mně roste vztek. „Není to pár věcí. Jsou to tašky plné oblečení, které mizí každý týden. Já to všechno platím ze svého a ani náklady se mi nevrátí.“
„Ale vždyť jsme tě od začátku podporovaly! Bez nás bys ten obchod ani neotevřela! Vychovaly jsme tě, držely ti palce... Teď nás chceš oškubat jako cizí?“
Mámina slova mě zasáhla víc, než jsem čekala. Začala jsem pochybovat, jestli nejsem nevděčná. Vždyť mi pomáhala, vždycky jsem se na ni mohla spolehnout... Ale znamená to, že ji mám nechat zničit vlastní podnik? „Mami, to není tak, jak si myslíš. Jen...“
Nenechala mě domluvit. „Rodina si má pomáhat! My pomáháme tobě, ty zase nám. Copak je tak těžké to pochopit?“
Nevěděla jsem, co na to říct. I já jsem přece rodina, ale nikoho nezajímalo, co pomůže mně...
Nechápaly, že je to problém
O pár dní později máma a tety přišly znovu do butiku. Veselé, usměvavé, jako by se nic nestalo. Teta Tereza sáhla po lehkých šatech, které jsem zrovna pověsila na věšák. „Ty jsou boží!“ zvolala a začala si je přikládat k tělu. „Vezmu si je domů na zkoušku, jestli mi sedí.“
„Mami...“ oslovila jsem ji, protože jsem věděla, že právě ona určuje, jak to bude. „Včera jsem ti říkala, že už se nic nebude odnášet zadarmo.“
Máma si jen rezignovaně povzdychla, jako bych zas byla ta přecitlivělá puberťačka. „Ale no tak, nebuď taková detailistka. Sama jsi říkala, že máme dobrý vkus. Lidi si toho všimnou. Děláme ti reklamu.“
„Jenže nic nevracíte,“ řekla jsem klidně, i když to ve mně vřelo. „Nedoporučujete butik kamarádkám, nevodíte mi sem zákaznice. Jen si berete věci pro sebe.“
Teta Tereza mávla rukou. „No a? Vždyť jsme rodina.“
„A to znamená, že mám pracovat zadarmo?“
Máma přimhouřila oči, jako by zkoumala, jestli jsem to opravdu řekla. „Přeháníš,“ odvětila. „Těšíš se z každé zákaznice. A my jsme tvoje nejlepší zákaznice.“
„Zákaznice ale platí...“ namítla jsem a nastalo ticho.
„Víš co?“ řekla máma chladně. „Začínáš být pěkně lakomá.“
Trápilo mě to
Celý život mi doma opakovali, že peníze nejsou všechno, že důležitá je rodina, loajalita a vzájemná pomoc. A teď, když jsem poprvé řekla „dost“, byla jsem za tu špatnou. „Nejde o lakotu,“ namítla jsem. „Ale když budu dál rozdávat oblečení, do měsíce zavřu.“
Máma kroutila hlavou, vzala si kabelku a s tetami zamířila ke dveřím. „Dělej si, co chceš,“ pronesla ledově.
Tu noc jsem nemohla spát. Kdyby šlo o cizí lidi, takové chování bych dávno zastavila. Ale s mámě s tetami jsem se bála říct ne. Co když se mnou přestanou mluvit? Nebo mě budou mít za nevděčnou příbuznou?
Nastavila jsem hranice
Ráno, ještě než jsem otevřela obchod, jsem se rozhodla, že je čas na změnu. Dopoledne jsem strávila psaním nových pravidel a připnula je na nástěnku v zázemí, abych je měla pořád na očích. Na prvním místě byl konec s odnášením oblečení zadarmo. Kdo si chce něco vyzkoušet doma, nechá zálohu. Slevy jsou jen pro stálé zákaznice a maximálně deset procent.
Když jsem skončila, cítila jsem úlevu. Teď už zbývalo jen začít podle toho žít. A jako na zavolanou, odpoledne dorazila máma s tetami. Byly usměvavé, hlasité, jako by všechno bylo při starém. „Jé, tyhle šaty jsou nádherné!“ rozplývala se teta Tereza nad novým kouskem. „Ideální na procházku po městě.“
Na vteřinu jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Odteď bude všechno, co si vezmete, na účtence. Když nechcete platit, tak si prosím nic neberte.“
Nastalo ticho. Máma se na mě dívala, jako bych začala mluvit cizím jazykem. „Vážně to uděláš vlastní rodině?“
„Ano,“ odpověděla jsem co nejklidněji. „Protože moje vlastní rodina to dělá mně.“
Teta Tereza si odfrkla. „To je přehnaný.“
„Ne,“ řekla jsem klidně. „Přehnaný bylo, že jsem vám tak dlouho dovolovala mě zneužívat.“
Táta mi dodal odvahu
Máma chvíli stála, snad čekala, že vyměknu. Pak si vzala kabelku a otočila se ke dveřím. „Když to tak chceš, prosím. Ale až budeš něco potřebovat, tak s tím nechoď za mnou.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem sledovala, jak odcházejí a bouchají za sebou dveřmi. Srdce mi bušilo jak o závod, cítila jsem smutek, ale i úlevu.
O pár dnů později mi nečekaně zavolal táta. „Ahoj. Jak se máš?“ zeptal se.
„Dobře, tati,“ odpověděla jsem trochu překvapeně, protože neměl ve zvyku volat mi. „A ty?“
„Ujde to. Ale kvůli tomu nevolám. Vím, co se děje mezi tebou a mámou. A chci ti jen říct... udělala jsi správně.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Táta nikdy nebyl ten typ, co by se k něčemu postavil tak jednoznačně. „Vážně si to myslíš?“
„Jo. Konečně ses začala starat sama o sebe.“
Po tom telefonátu jsem zavřela oči a usmála se. Možná právě to jsem nejvíc potřebovala, potvrzení, že mám právo chránit sama sebe...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Létající Čestmír po 42 letech: Lukáš Bech nám prozradil, co ho dnes živí
Létající Čestmír po 42 letech: Lukáš Bech nám prozradil, co ho dnes živí
Související články
