Eva (68): Vnoučatům je rok a půl a ještě nikdy jsem je naživo neviděla. Jen posílám peníze a koukám na videa

Můj manžel, se kterým jsem žila čtyřicet let, bohužel před pěti lety zemřel. Dost mě to sebralo a od té doby se snažím si najít nový smysl života. O to víc jsem se upnula na svého jediného syna. A těšila jsem se, že budu brzy babičkou a zas bude na světě veseleji. Bohužel není...

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (64): Výchova mého vnuka se mi nelíbí. Snacha mě nutí dělat věci, se kterými nesouhlasím

Těšila jsem se, až budu babičkou

Když mi syn do telefonu oznámil, že je jeho partnerka těhotná – a dokonce čekají dvojčata – rozplakala jsem se štěstím. Být babičkou pro mě bylo něco, co jsem si dlouho přála. Pomáhat, mazlit, být oporou… A také mít pro koho žít. A tak jsem se neudržela a nakupovala jako bláznivá nejrůznější oblečky a hračky pro miminka. Moc jsem si to užívala. Jenže realita je nakonec úplně jiná, než jsem si ji vysnila.

„Mami, musím ti něco říct. Nejspíš z toho nebudeš mít radost. Budeme se stěhovat,“ řekl mi syn těsně před porodem. V první chvíli mi to nepřišlo nijak problematické. Vůbec mě totiž nenapadlo, že by mohli jít tak daleko. Myslela jsem, že se přestěhují někam za Plzeň, kde jsme do té doby všichni bydleli, nebo do Prahy...

Jenže bylo to o mnoho stovek kilometrů dál. V Ostravě jeho nová žena zdědila rodinný dům a rozhodli se tam začít od nuly. Byla jsem hodně překvapená. Znám totiž Martina a vím, že tohle nebyl jeho nápad. Moc mě to mrzelo, ale říkala jsem si, že to nějak zvládneme. Že za mnou budou jedno za čas jezdit. Že ani vzdálenost přes 400 kilometrů nás nerozdělí...

Mohlo by Vás zajímat:

Jarmila (63): Překvapilo mě, jak je budoucí snacha náročná. Zásnubní prsten od mého syna jí nebyl dost dobrý

Vnoučata znám jen z telefonu

Jenže já nejezdím, protože nemohu. A oni také ne. Největší problém není vzdálenost, ale snacha Zuzana. Je hodně úzkostná, všechno je podle ní nebezpečné nebo nepraktické. Od narozeních vnoučat hledá jen výmluvy, proč nemohou přijet. Děti jsou ještě moc malé, cesta je dlouhá a náročná. Je období chřipek. Mají moc práce na baráku... Takže Madlenku a Filípka jsem doteď naživo neviděla. A to už jsou na světě rok a půl.

Kdybych mohla, přijedu za nimi hned. Jenže mám nemocné srdce a po úraze špatně chodím. Každá delší cesta je pro mě náročná. Vlakem bych to s několika přestupy opravdu nezvládla. Ale oni jsou zdraví a mohli by přijet. Ale nechtějí. Tedy hlavně snacha. A můj syn ji poslouchá na slovo.

Moje krásná vnoučátka jsem tak ještě nikdy nedržela v náručí, jen je vídám na displeji telefonu. A i to jen někdy – většinou tam pobíhají nebo spí. Cítím, že mě pořádně neznají. Nejsem pro ně babička. Jen někdo, kdo na ně občas mluví na videu a pošle balíček. Je mi z toho vážně velmi smutno...

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (65): Můj syn a snacha si myslí, jak mě baví hlídání vnoučat. Já si to ale vůbec neužívám a těším se, až odrostou

Snachu zajímají jen peníze

Na začátku roku jsem se snachy zeptala: „Nepotřebuješ něco pro děti?“ A snacha si bez ostychu řekla o peníze na nový sportovní kočárek. Hned mě napadlo, že Martin o tom nemá nejspíš ponětí. Ale neměla jsem sílu do toho rýpat.

Poslala jsem, co jsem mohla. Ale s podmínkou, že se konečně uvidíme. Zas jen slibovala. Už jsou to tři měsíce – a nic. Jen další zpráva, jestli bych chtěla přispět dětem na plavání. Nechápala jsem, Martin přeci vydělává dost, tak proč neřekne jemu? Ale pak jsem si řekla, že je to jedno, co jim za to koupí. I když je také možné, že peníze nakonec použije pro sebe...

Čert vem peníze. Nejde mi o ně, ale o vztah. O to, že bych chtěla trávit čas s vnoučaty. Cítit jejich objetí. Místo toho mám jen spoustu fotek a pravidelné videohovory, které mi ale osobní setkání nenahradí. Mé zoufalé prosby a přání nikoho nezajímají.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (55): Snacha je krásná, ale do života úplně nepoužitelná. Synovi tajně vařím a žehlím košile

Syn mě velmi zklamal

Nejvíc mě bolí, že syn to celé nechává být. Že si nedupne a nezařídí, aby ke mně přijeli třeba na delší čas.
„Víš, že to s Zuzanou není jednoduché. Nechci se hádat,“ říká. A já vidím, že je pod pantoflem. Bojí se cokoliv navrhnout, nedej bože prosadit.

A tak dál trpím. Posílám peníze a dárky, ale čím dál víc si uvědomuji, že ze mě nikdy nebude babička, jakou jsem si přála být. A nevím, co s tím udělat. Jen doufám, že se jednoho dne všechno změní a nebudu tak zoufale osamělá.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (60): Když přijede syn s rodinou na návštěvu, snacha mi hospodaří v kuchyni. Je to nesnesitelné