Hana (29): Nevím, proč jsem se vůbec vdávala, když manžel žije u rodičů. Kvůli tchánovu podrazu se nám směje celá vesnice

Dívám se na svůj snubní prsten a přemýšlím, proč jsem se vlastně vdávala. V mém životě se totiž vůbec nic nezměnilo. Pořád bydlím u rodičů a můj manžel u těch svých. Jako by k žádné svatbě ani nedošlo. A to všechno kvůli tchánovi, z kterého se vyklubal obyčejný lhář.

Kdyby dodržel své slovo, už bychom měli vlastní dům. Moji rodiče byli připravení nám ho postavit, ale nemohli, protože pozemek, na kterém měl stát, pořád není náš. Tchán si to totiž rozmyslel a trvá na tom, že pozemek na nás převede až v závěti. Kvůli tomu existuje naše manželství jen na papíře a já si čím dál častěji říkám, jestli jsem neudělala obrovskou chybu...

Mohlo by Vás zajímat:

Nina (28): Tchyně s tchánem nám koupili drahou výbavičku pro miminko. Teď se chovají, jako by jim malý patřil

Tchán nás zradil

Ještě před svatbou jsme měli všechno dohodnuté. Filipův táta nám měl přenechat kus pozemku, na kterém nám moji rodiče chtěli postavit dům. Měl to být jejich dar, chtěli, abychom zůstali na vesnici a byli jim nablízku, až zestárnou.

Byla jsem si jistá, že je to jen formalita. Obě rodiny se dohodly a u nás doma slovo prostě platí. Ani mě nenapadlo trvat na tom, aby se převod podepsal před svatbou. Filipův táta přece řekl, že chce nejdřív vidět oddací list. Dnes bych si za to naivní uvažování nejradši nafackovala.

Když jsme se po svatbě s Filipem připomněli, dostalo se nám úplně jiné odpovědi, než jsme čekali. „Rozmyslel jsem si to,“ řekl jeho otec s kamenným výrazem. „Pozemek vám převedu, ale až po své smrti.“

„Vždyť jsme se domluvili jinak!“ protestoval Filip.

„To mě nezajímá,“ přerušil ho tchán. „Klidně můžete stavět. Kdo vám v tom brání?“

Můj táta hned vybuchl: „A na čím pozemku mám ten dům postavit? Na cizím?“

Filipův otec jen pokrčil rameny. „Na mém. A já přece nejsem cizí...“

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (32): Místo mateřské pohody musím skákat kolem tchána a dělat mu služku. Bojím se, že mě to zničí

Takhle to být nemělo

Chápu, že se táta naštval. I já jsem byla v šoku, když jsem to slyšela. Takhle jsme se přece nedomluvili. Moji rodiče nám chtěli postavit dům, ale jak, když pozemek pořád patří Filipovu otci?

„A co když se něco stane?“ ptala jsem se Filipa. „Co když si to tvůj táta zase rozmyslí? Co když pozemek odkáže někomu jinému?“

„To by neudělal, nepodrazil by nás...“ odpověděl, ale vůbec nezněl přesvědčeně.

Můj táta si stál za svým. „Nebudu nikomu stavět dům na cizím pozemku! Nejsem blázen!“ řekl.

Snažila jsem se mu to vysvětlit, prosila jsem ho. Vždyť to všechno dělá pro nás. Nešlo by najít nějaký kompromis? Ale táta byl neoblomný. „Nebudu cpát peníze do něčeho, co vám právně nepatří!“ opakoval.

„Nechápeš to? Jestli si tvůj táta postavil hlavu, možná nám ten pozemek nikdy nedá! A co pak?“ zeptala jsem se Filipa.

„Tak to pak budeme řešit,“ mávl rukou, jako by to nebylo nic důležitého.

Ale už tehdy jsem cítila, že tohle není věc, kterou můžeme nechat na později. Kvůli jeho otci začínalo naše manželství působit jako fraška.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (33): Tchán deptá mou skvělou tchyni. Bojím se o její zdraví a chtěla bych jí pomoct

Žijeme odděleně

Nebudu předstírat, že je všechno v pohodě. Bydlím u rodičů, Filip zas u svých. Vidíme se na procházkách, občas u kamarádů. Jenže co je to za manželství, když spolu ani nebydlíme? Všichni se nám smějí. „Takže svatba byla, ale stěhování ne?“ rýpnou si občas sousedi.

Filip to ignoruje, ale já to nedokážu. Ani moji rodiče ne. Zvlášť táta. „Když ten chlap nedrží slovo, tak tvůj manžel nebude spát pod mojí střechou,“ oznámil mi jednou.

„Tati, Filip za to přece nemůže!“ bránila jsem ho.

„Já taky ne,“ odsekl. „Jeho rodina vás podrazila a on nedělá vůbec nic!“

A bohužel měl pravdu. Filip by mohl něco udělat. Mohl by si s tátou promluvit, trvat na dodržení slibu. Mohl by se odstěhovat, něco si pronajmout, prostě cokoliv. Ale on vždycky jen vzdychne a řekne: „Víš, jaký táta je. Když si něco vezme do hlavy, nic s ním nehne.“

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (43): Tchán se neustále navážel do mých kil navíc. Uštědřila jsem mu lekci

Moje manželství je fraška

Když za nás můj manžel nezabojuje teď, tak kdy? Čím dál víc mám pocit, že naše manželství existuje jen na papíře. Co je to za život, když manžel a manželka bydlí odděleně? Když s ním večer chci mluvit, musím mu volat, místo abych se jen otočila v posteli a něco mu pošeptala. Přes den se vídáme, ale jakmile přijde noc, každý se vrací k rodičům, jako bychom spolu vůbec nebyli. Začínám být na Filipa naštvaná.

„Mohli bychom se přestěhovat,“ navrhla jsem jednou. „Pronajmout si něco, aspoň dočasně. Nebo jít do města.“

„A opustit rodiče?“ podíval se na mě, jako bych navrhla útěk na druhý konec světa. Zavrtěl hlavou. „Já prostě nechci bojovat.“

To bylo ono. Nechtěl bojovat – ani o dům, ani o nás. Každým dnem jsem cítila víc a víc, že svatba nic nezměnila. Pořád jsme jen dva lidi, kteří možná jednou budou spolu, ale ne teď. A možná ještě hodně dlouho ne. Nechci předstírat, že mě to nebolí. Protože pravda je, že celé naše manželství bylo od začátku jen fraška. Filip čeká... na zázrak, na to, že si to jeho táta rozmyslí. A já? Já už nevím, jak dlouho ještě zvládnu čekat.

„Vždyť víš, že tě miluju,“ říká pokaždé, když se snažím o tom mluvit.

Jenže stačí samotná láska? Když vidím jiné mladé páry, jak si spolu budují život, čím dál častěji si říkám, že rozhodnutí musím udělat já. Když se za sebe nepostavím teď, neprobudím se za pár let ve stejné situaci?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (30): Bydlíme vedle tchána s tchyní. Horší noční můru jsem si nedovedla představit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.