Hana (37): Dala jsem přednost kariéře před dětmi. Teď chci být matkou, ale dvě čárky se na testu neobjevují

O kariéře právničky jsem snila už od střední školy. Vždycky jsem byla ambiciózní, samé jedničky ve škole, na univerzitě to bylo stejné. Každá úspěšně složená zkouška byla důvodem k radosti. Často jsem si představovala sebe samu, jak si plním svůj sen, otevírám si vlastní kancelář a dobře vydělávám.

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (30): Děti jsem nikdy neplánovala. Když se ukázalo, že je ani mít nemůžu, najednou se cítím zvláštně

Kariéra byla na prvním místě

Nic jiného pro mě nebylo důležité. Ani Jakub, který byl po mém boku už od střední. Miloval mě jako nikdo jiný a trpělivě snášel můj věčný nedostatek času. Byl pro mě jistotou, stejně jako rodiče. Nikdy mě nenapadlo, že bych ho mohla ztratit. Prostě jsem předpokládala, že tu pro mě vždycky bude, ať se děje cokoliv. Na vysoké jsme spolu začali bydlet. O svatbě jsem nechtěla ani slyšet. Kdykoliv o ní Jakub začal, změnila jsem téma.

„Ještě není správný čas,“ říkávala jsem.

Jakub byl trpělivý a nakonec si asi zvykl na náš neformální vztah a přestal mluvit o svatbě.

„Změnilo by se tím vůbec něco?“ zeptala jsem se ho jednou a pokrčila rameny. „Jsme spolu, bydlíme spolu.“

„Asi ano... já chci ženu, děti, rodinu,“ odpověděl.

„Děti? Ani náhodou! A už vůbec ne teď!“ vykřikla jsem.

A tím debata skončila. Nikdy jsem nad mateřstvím nepřemýšlela. Upřímně řečeno, ani jsem si sama sebe nedokázala představit těhotnou, natož jako matku. Ale Jakub ano.

Dnes, když se ohlédnu zpět, vidím, jak moc jsem byla zaslepená kariérou. Neustále jsem za něčím běžela, aniž bych se zastavila a rozhlédla se kolem. Zapomněla jsem na to, co je skutečně důležité. Když jsem získala stáž v jedné z prestižních advokátních kanceláří, byla jsem ve svém živlu. Nikdy jsem nikam nechodila, do kina, divadla nebo na pivo. Přátelé? Jen ti z práce, na ostatní už mi nezbýval čas...

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (35): O děti jsem nikdy nestála. Teď, když je máme, jsem z nich akorát na nervy

Požádal mě o ruku

Po nějaké době už to Jakub nevydržel. Chtěl vědět, na čem je. Jednoho večera mě vytáhl do restaurace a tam mě požádal o ruku. Byla jsem v šoku. Když jsem to vstřebala, řekla jsem ano... Milovala jsem ho a věděla jsem, že s nikým jiným bych šťastnější nebyla. Od té chvíle neustále mluvil o svatbě.

„Jsme mladí, máme čas, počkejme,“ prosila jsem ho.

„Víš, že tě miluju, ale chci se konečně usadit. Podívej se kolem, většina našich přátel už dávno založila rodiny, mají děti a jsou šťastní...“ pronesl tiše.

„To, co dělá šťastnými je, nemusí nutně dělat šťastnou i mě,“ zamumlala jsem. „Kromě toho... neobětovala jsem tolik let studiu jen proto, abych teď všechno zahodila. Víš vůbec, kolik mě to stálo úsilí a odříkání?“

Samozřejmě, že to věděl. Byl u toho celou dobu. Ale nemohl pochopit, proč nechci to samé, co on.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (28): Nikdy jsem nechtěla děti, ale manželovi jsem se to roky bála přiznat

Náš vztah se začal rozpadat

Začalo mi vadit, že na mě tak tlačí. Vždyť přece viděl, že právo je mojí vášní, mým životem! Jemu se to mluvilo, s otcem vedl autoservis, měl své jisté. Ale já? Chtěla jsem něco dokázat. Sobě i ostatním.

Tak moc jsem se soustředila na kariéru, že Jakub ustoupil do pozadí. Trávili jsme spolu čím dál méně času. Nejprve mi to vyhovovalo. Jenže pak se ukázalo, že místo abych se radovala, že mám rozběhnutou kariéru, jsem musela zachraňovat náš vztah.

Teprve tehdy mi došlo, jak moc jsme se odcizili a jak moc jsem mu ubližovala. Začala jsem se bát, že mě Jakub opustí. Neudělal to. Jeli jsme na krátkou dovolenou, uklidnila jsem se a pomalu jsme si k sobě opět našli cestu. Vzali jsme se, uspořádali krásnou svatbu a začali spolu trávit víc času. A nakonec jsme se rozhodli mít dítě, protože teprve teď jsem k tomu dospěla také...

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (45): Kvůli fóbii z těhotenství a vážné dědičné nemoci jsem nechtěla děti. Okolí mě ale považuje za sobce

Nevím, jestli se mi povede otěhotnět

Po několika měsících neúspěšného snažení jsem navštívila lékaře. Všechno vypadalo v pořádku, alespoň na první pohled. Pak jsem se ale dozvěděla, jak velkou roli hraje při početí věk.

„V životě je správný čas na všechno, i na děti,“ řekl mi lékař. „Když ho promarníte, těžko to doženete.“

Zatím jsme se nikam neposunuli. Zkoušíme to dál, podstupujeme jedno vyšetření za druhým. Ale už mi je sedmatřicet. Nevím, co bude dál. Podaří se mi otěhotnět? A pokud ne...

Někdy přemýšlím, jestli bych neměla Jakuba nechat jít. Proč by měl doplatit na to, že jsem svou šanci na mateřství propásla?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Edita (41): Nikdy jsem nechtěla děti, a proto jsem prý divná. Proč to nikdo nechápe?

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.